Přidat odpověď

No tohle mi mírně připomíná mého chotě. Ale já jsem asi drsnější než zakladatelka a asi i než ty. Protože já jsem ty hranice začala vymezovat daleko dříve, než to dospělo pomalu k rozchodu, jako u tebe. Takže výletuji sama s holkama a vůbec, zábavu si obstarávám bez manži. Když se chce připojit, tak je to příjemné překvapení, občas se to i uděje. Startovat po mě, že něco není hotové nebo zařízené si už netroufne. Kdysi na začátku jsem smutně mlčela a nechala si to líbit. Jenže to není řešení. Jediné řešení je se účinně bránit, ozvat se a nedat se, popřípadě doporučit, ať to udělá sám. S tím nemluvením je to podle mne horší, jenže já sama jsem dost nemluvná, tak možná občas mlčíme spolu. Já uznávám, že MM toho mívá často z práce plné zuby, on oceňuje, že ho nechám odpočívat a nenutím ho na výlet, když se mu nechce. Za ty léta se to už dost obrousilo, pro něj bylo třeba nepředstavitelné zajít si s dětma na oběd, když už jsme byli někde venku. Ale už nekomentuje a myslím, že občas i oceňuje tu pohodu. Loni v létě dokonce vymýšlel nějaké výlety sám. Já chápu zakladatelku, je s dítětem doma, občas by ráda s partnerem mezi lidi. Já myslím, že mnohdy je lepší vyrazit sama než smutnit doma nebo snášet partnerovu blbou náladu. Mám pocit, že lidi se obecně chovají k člověku tak, jak on jim sám dovolí. Takže nedovolit, nenechat se vmanévrovat do pozice hromosvodu. A zařídit si vlastní život- dobře, ty jedeš k příbuzným, mě tady ale umírá taťka, tak budu u něj.