Přidat odpověď

Lassie, no jo, to beru, že přítomnost rodičů situace zlehčí, usnadní,- i já bych tu jednu či druhou i s mouchami občas brala... ale zase je fakt, že když člověk musí, tak si většinou taky poradí. Když jsem nechala manžu s dvouletou dcerkou ve štychu při mimoděložním a prostě jsem musela okamžitě do nemocnice, tak jsem měla obavy, co a jak bude a ejhle manža do zvládl na 1* a až po několika dnech když manža lehnul s chřipkou přijela vypomoct tchýňka - dodnes si manža pamatuje, jak to bylo náročné. Jak se od rána nezastavil, jen uklízel, vařil, pral, žehlil, bavil dcerku, nakupoval... takže pro mě dnes výhoda, že mi rozumí z čeho jsem tak utahaná kor když mám teď děti dvě-příp. většinou stačí připomenout, jak on sám padal na ústa při jednom dítku...
Když jsem musela ležet při dalším těhotenství na riziku poslední měsíc, tak prostě musel skloubit práci s hlídáním starší dcerky, odváděním, přiváděním do a z MŠ, vařit, prát, žehlit... a taky to zvládl byť občas za pomoci kolegů, známých např. paní učitelka ve školce si jednou naši holku vzala domů a manža si ji vyzvedl až večer... až když dcerka lehla s virózou a on nemohl být celé dny doma, tak došlo na pozvání tchýňky, - prostě taky to šlo(muselo) i když to bylo náročnější. Navíc mám pocit, že takhle jsme prostě nuceni se spoléhat hlavně my dva na sebe a stmeluje nás to. Ale je fakt, že jelikož mě to táhne zpátky do práce, tak ta babička tady (nejlíp tchýňka) chybí no - možná tu bude půl roku čas od času na týden, aby přechytla za manžu holku budu-li já v práci a manža bude muset do práce... Nějak se to zvládne - jsem momentálně pozitivně naladěná, tak věřím, že se to zvládne najdu-li práci Ale je fakt, že studia bych bez babičky nedala ani omylem. Vidím na kámošce Tvé spolužače, že bych to prostě nedala při dvou dětech a bez hlídání, pomoci babiček - to jo to uznávám!