Přidat odpověď

Přemýšlím o sobě, už nevím co je normální.
Můj manžel se obětuje.
Nechtěl děti a má je (byly plánované)
Nestaral se o ně když byly, protože je nechtěl (kdyby je nechtěl nikdy bychom je neměli)
Nepomáhal mi, protože to já jsem chtěla rodinu
Chodí do práce i když nechce - obětuje se.
Chce nás všechny kolem sebe zdokonalit, i když tím trpí.
Já jsem totální sobec, protože myslím jen na sebe.
On se zkrátka pořád obětuje a trpí.
Křičí, vzteká se, mlátí věcmi ...

Já jsem asi fakt úplně tupá a bezcitná, protože se opravdu neobětuju.
Mám děti, protože jsem to cítila.
Starám se o ně, protože to tak je, jsou malé
V noci při všech nemocech, zlých snech atd. nespím, no myslím, že to jinak nejde.
Věnuju se co nejvíc manželovi, protože ho mám ráda.
Je unavený a chce přestat pracovat, tak jsem si našla práci a ať je doma jak dlouho bude potřebovat. Chápu, že toho má dost.
Pomáhám rodičům (jeho i svým) protože je to normální.
Do nedávna jsem neznala vztek, spíš mi přijde všechno líto. Jediné kdy se naštvu moc , když mi manžel řekne, že lžu, když mluvím pravdu.

Tak jsem tupá, nebo sobec, že vlastně všechno dělám pro své potěšení. Co je normální?