Přidat odpověď

Luboška mám taky zpracovanýho, vida!

Vašíka vystřídal Lubošek Kvasnica. Byl to milý člověk, netrpěl žádnou závislostí, zajímal se o počítače, ale humorný zrovna moc nebyl. Matce to pravda nevadilo; ta shledávala Luboškův nedostatek spíše v jeho manželce. Lubošek jí sice tvrdil, že spolu nežijí, neb ona má svého stálého milence, a rozvod prozatím nerealizovali pouze kvůli nezletilému potomstvu. Matka mu to nevěřila a požádala jej, aby jí to dal písemně, což se také stalo. Jednoho dne přinesl Lubošek papír, na kterém stálo zhruba toto:

Je mi zcela lhostejné, zda bude mít můj manžel intimní poměr s jinou ženou.
Kvasnicová

Matce to stačilo a tak se z Luboška stal o něco více než dobrý kamarád.
Vycházela jsem s ním dobře. On to byl, kdo mi zapůjčil klíče od bytu svého kamaráda, kde jsem posléze pozbyla panenství; on to byl, kdo mi poprvé pustil na videu horror o partě středoškoláků, kteří si uspořádají mejdan ve starém opuštěném domě a většinu jich sežere strašidlák a vzápětí i nějaké porno - požádala jsem ho o to, neboť mne zajímalo, jak vlastně vypadá ten báječný pohlavní styk.
V Luboškově pornu ovšem žádný báječný pohlavní styk nebyl. Na obrazovce se nejprve osahávaly dvě dámy s mírně přetočeným tachometrem, pak k nim přišel statný černoch a zcela prozaicky to do jedné z nich strčil, načež ona řekla: „Mein Gott!“ a ta druhá „Oooo, das ist aber Überraschung!“. Černoch neřekl nic, jen hýbal kyčlemi a trochu se přitom potil.
Druhý pornopříběh se odehrával na zahradě. Dva zahradníci nejprve pleli petržel, pak na sebe mrkli, střih, a oba hambatí seděli na houpačce, kde se pusinkovali a hladili se po hrudi, načež z houpačky slezli, jeden se předklonil a ten druhý to do něj zcela prozaicky strčil. Ani jeden z nich nic neříkal, jen tak lehce sténali.
Třetí příběh jsem už vidět nechtěla, ačkoli mi Lubošek tvrdil, že je ze všech nejlepší. Nepotřebovala jsem vědět, že to do sebe lidé při sexu strkají, tuto zkušenost jsem už měla za sebou.
Lubošek měl zřejmě sex rád, a tak se rozhodl dopřát ho i těm nešťastníkům, kteří jsou na světě sami jako ta hruška v širém poli. Ne že by je objížděl a cokoli do nich strkal, to ne; založil si seznamovací agenturu a požádal matku a mne, zda bychom mu s ní trochu nevypomohly.
Nebyl jediný důvod, proč tak neučinit, zvlášť když za to Lubošek platil. A tak jsme se na nějaký čas staly důvěrnicemi lidských osudů.
Musím říct, že to bylo daleko víc vzrušující než nahatí zahradníci na houpačce. Luboškova agentura se zaměřovala na obyvatele vesnic a malých měst a zde to rok dva po šmirglpapírové revoluci - alespoň dle došlých dopisů soudě - nebylo se vzdělaností nijak zvlášť valné. Nejběžnější prosba v dopisech zněla „Pošlete my dotazník“.
Přiznávám, mám odjakživa problémy s „mě“ a „mně“. Desítky lidí se mi pokoušely vysvětlit, že to je strašně jednoduché, stačí si daný výraz nahradit slovy „ti“ a „tobě“ nebo tak nějak, ale já na to prostě nemám; stejně tak mne nikdy nikdo nedokáže naučit vázat kličku a neplést si levou stranu s pravou (nikoli politickou stranu, tam mám jasno). Dlouho jsem si myslela, že tímto stranovým deficitem trpím pouze já, ale v průběhu let jsem potkala pár podobně postižených jedinců. Nakonec jsem se v jedné chytré knize dočetla, že tímto handicapem trpí převážně přeučení leváci a tak jsem se na rovinu zeptala své babičky, zda mi náhodou někdy nepřendavala tužtičky a podobné věcičky z levé ručičky do pravé. Dotčeně pravila, že je to přece docela normální, protože leváctví je něco jako ošklivá choroba. Přes tyto vlastní nedostatky těžce snáším osoby, v jejichž písemném projevu je zhruba stejně zjevných pochybení jako v trestním řízení proti Ivanu Roubalovi.
Hrubky však nebyly zdaleka tím posledním. Mnoho dopisů od adeptů na svatební veselí bylo pozoruhodných především po stránce obsahové.
U nás máme hospodu i krám i požární zbrojnici, psal například jeden vesnický chlapec. Taky rybník u nás je i kaplička. Hledám dívku do 25 let, která má ráda práci kolem zvířat. Kus pole mám, děláme na něm s tátou. Je mi jedno jestli bude blond nebo bruneta, hlavně aby jí nevadila práce kolem zvířat. Kravky máme, býky už ne, ale taky jsme je měli.
Jistý vdovec středního věku byl ještě skromnější. Je mi jedno, kolik jí bude let, jen chci, aby vážila víc než sto kilo, psal ten dobrý muž. Jen doufám, že onu dámu nechtěl použít k tomu, k čemu hoch z vesnice s kapličkou použil ty býky, co dřív měli.
Luboškovo podnikání nemělo bohužel příliš dlouhé trvání. Jako státní zaměstnanec to totiž měl zakázané. A tak agenturu zrušil; docela mne to zamrzelo.
Někdy v té době jsem uvedla do života Honzu Osamělce. Na jeho zrodu měla Luboškova seznamka jistě lví podíl. Honza Osamělec byl malý kluk, který miloval mou osmiletou sestru a neustále jí psal dopisy, na něž pravidelně zapomínal uvést zpáteční adresu. Bydlel na vesnici, jeho tatínek byl traktorista a maminka pracovala v kravíně. Vlastně tam moc nepracovala, protože Honza měl asi patnáct sourozenců, takže byla neustále na mateřské. Pečlivě jsem probírala všechna rodinná fotoalba a vyčleňovala z nich snímky všech lidí, které sestra neznala, a přikládala je k dopisům jako Honzovy bratry, strýčky a konečně i jako jeho samotného. Když mi jednoho krásného dne fotografie cizích lidí došly, vyhrabala jsem ze sestřina šuplíku ty, které už v minulosti dostala a poslala jí je ještě jednou; jako když zpěvák po koncertě pro velký úspěch opakuje svůj největší hit.
Honza mou sestru neustále lákal na prázdniny k nim na vesnici („Přijeď, Moničko, k nám na vesnici, aspoň na týden přijeď! Bude nám veselo!“) a obluzoval ji sladkými slovíčky o lásce. Sestra prskala vzteky, protože na Honzu Osamělce nevěřila. Po třech letech, kdy Honzova korespondence stále ještě pravidelně přicházela, přešla do protiútoku a začala si vymýšlet vlastní fiktivní mládence, kteří měli povětšinou velmi bizarní jména.
„Tak jsem včera potkala Standu Slona a Frantu Fazoli,“ řekla mi jednou po návratu ze školy. „Moc tě pozdravujou a chtěli by s tebou chodit.“
„Frantu Fazoli, jo?“ ušklíbla jsem se.
„No co, on nemůže za to, jaký má jméno!“
Pokus to byl dobrý, ale přemíra neexistujících mládenců slušný vtip poněkud rozmělňovala. V pondělí mne pozdravoval Hynek Hroch, v úterý Čenda Čepice, ve středu Vilda Vlk, a ve čtvrtek mě to už přestalo bavit a šla jsem raději na poštu s dalším dopisem od Honzy Osamělce.
Můj vztah se sestrou by vydal na samostatnou knihu, takže jen stručně: pokusila jsem se to ubohé dítě, jehož rodiče měli asi tolik smyslu pro humor jako vestavěná šatní skříň, vyrvat tomuto zhoubnému vlivu a zformovat je k obrazu svému. K velké nelibosti obou šatníků se mi to skutečně podařilo a jsem na to dodnes velmi hrdá.
V dobách, kdy se u nás nápadníci střídali jako apoštolové na orloji, jsem objevila matčinu krabici se vzpomínkami na mládí. Byly to povětšinou fotografie vojínů - dědeček byl zástupcem velitele v domažlických kasárnách - a jejich podrobné prozkoumávání s námi v křečích mlátilo o podlahu. Zlatým hřebem byl ovšem obrázek osmahlého Roma s mafiánským knírkem pod nosem. Na zadní straně snímku bylo napsáno:

Keď láska prichádza
do tvojich

a víc už nic. Okamžitě jsme vymyslely desítky možných variant, proč onen neznámý Rom veršíky nedopsal. Nejrealističtější se nám jevila ta, že se při jejich skládání mocně roztesknil, vzal do ruky zbraň, přiložil si ji ke spánku... a pic!
Jakmile se matka vrátila ze zaměstnání, vyrukovaly jsme na ni s fotografií a mezi záchvaty dávivého smíchu jsme ji žádaly o vysvětlení.
Matka se nejprve trochu pohoršovala, že se tak neomaleně smějeme jejímu mládí, a pak nám odvyprávěla velmi nepravděpodobný příběh o tom, jak byla jednou na koupališti, když v tom k ní přistoupil neznámý příslušník etnické menšiny a beze slova jí hodil do svrchního dílu plavek svou fotografii a ještě nějaký řetízek.
Nevěřily jsme jí ani slovo. Kdyby to byla pravda, proč by si jeho portrét uschovala na památku?
Záhy poté, co přestala fungovat Luboškova seznamovací agentura, přestal fungovat i jeho vztah s matkou. Údajně se tak stalo poté, co se Lubošek opil na jakémsi večírku a nechal se slyšet, že je moje matka levná milenka. Trápilo ho to a pár týdnů ještě psal matce omluvné a silně romantické dopisy, ale matka byla již pevně rozhodnutá.
Do jejího života mělo vstoupit kouzlo kapitalistických údů.
Přihodilo se to tak: v Jihočeské pravdě byl uveřejněn inzerát od rakouského občana, který hledal v Čechách přítelkyni. Matka zřejmě nechtěla být pro nikoho dalšího levná milenka a rozhodla se Rakušanovi odepsat. Doufala, že přijede v Mercedesu a bude tahat z kapes šilinky jako varietní umělec králíky z cylindru, ale skutečnost byla jiná.
Rakušan přijel vlakem, oděný v tesilové kalhoty a dederonovou košili, s bekovkou na hlavě a v kapsách neměl nic kromě kapesníku. Jmenoval se Alfred Koblmiller a byl nezaměstnaným čekatelem na invalidní důchod.
Matka se pravděpodobně domnívala, že stačí jeden polibek, aby se ze žabáka stal krásný princ, ale v praxi jich nestačilo ani několik stovek. Alfred měl mnohem blíž k vlku než k žabákovi, neboť jeho tělo bylo hojně porostlé tmavou a hustou srstí. Osobně neznám žádnou pohádku, v níž by měly dámy líbat vlky v touze po jejich morfologické přeměně, ale já nikdy na pohádky moc nebyla. Jakožto ryzí realista jsem v nich shledávala příliš mnoho faktických chyb.
Alfred se v nás nejprve snažil vzbudit dojem, že je něco jako přestrojený milionář a dokonce nutil matku, aby s ním objížděla okolní vesnice, protože by si v jedné z nich rád zakoupil nějakou tu nemovitost. Po čase se ovšem ukázalo, že veškerý jeho majetek tvoří asi deset tisíc šilinků na vázaný vklad a namísto z úroků z kapitálu žije Alfred ze sociální podpory, jejíž výše se rozhodně nedala označit za závratnou.
Alfredovy majetkové poměry mi byly vcelku lhostejné. Jeho příchod do matčiny domácnosti zvýšil počet kuřáků na dva, což bylo příjemné. Rovněž tak jsem vítala možnost zdokonalit se v německém jazyce. Žel, Alfred - později jsme mu začaly říkat Fredoslav, o tom už myslím byla řeč - měl i některé charakterové vady, které nebylo možné přehlížet.
Především trpěl fixní ideou, že je hlavou rodiny. Při každé zjevné neposlušnosti se bušil v prsa a vykřikoval: „Ich bin hier der Boss, ich bin Dirigent!“, což bylo poněkud komické. Rád také obviňoval matku z bezkoncepčnosti („Du hast keine Linie!“) a celé večery trávil tím, že se mi snažil německy vysvělit, jak je moje matka hrozná. Chodil po pokoji jako tygr v kleci, mocně kouřil, škrábal se na hrudi, klel jako obhroublý námořník a neustále vyžadoval z mé strany projevy souhlasu. Kývala jsem hlavou a říkala „Ja, ja, du hast Recht“, ale kolem druhé ráno mně to přestávalo bavit a chtěla jsem jít konečně spát.
Nenechal mne. Ačkoli jsem zalezla k matce do ložnice a jeho ponechala v obýváku, kde při mých návštěvách spával na rozkládací pohovce, v pravidelných desetiminutových intervalech se vřítil do ložnice a vykřikl:
„Und noch etwas muss ich dir sagen!“
Hrozně jsme se s matkou smály, ale tak, aby o tom nevěděl. Takže během jeho pobytu v ložnici jsem Fredoslavovi přitakávala, a jakmile se za ním zavřely dveře, mohly jsme se pod peřinou uchechtat.
Ve své podstatě byl ale docela milý. Zvlášť jsme oceňovaly jeho pokusy proniknout do úskalí českého jazyka.
Ondynoj při obědě se nás otázal, jak se řekne česky „gute Suppe“.
„Dobrá polívka,“ řekla matka.
„Ááá, topr boliuka,“ odvětil Fred a ponořil do ní lžíci.
Snažil se také na veřejnosti. Jednou jsme jej našly zahloubaného před vývěsní tabulí u venkovské samoobsluhy.
„Nažel se pez,“ pravil nám s úsměvem.
„Hezky!“ pochválila jsem ho. „A jestlipak víš, co to znamená?“
„Zákaz vstupu psům?“ zkoušel to Fredy.
„Ale hovno,“ podotkla jsem schválně česky.
Matka mne napomenula, ať nemluvím sprostě, a vysvětila Fredymu pravý význam slov „našel se pes“.
Přes všechnu snahu se Fred naučil česky pouze nadávat; kromě toho uměl už jenom „tpraslik“ a „ližka obecna“.
Nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně, praví klasik. Iniciátorkou rozchodu s Fredoslavem však byla spíše moje matka než Fred sám. Po nějakých třech letech usoudila, že se nic nemá přehánět, a sdělila Fredovi, že s milostnou romancí je Schluss. Nevím přesně proč, ale ono je to vlastně jedno.
Posledním a zatím stále trvajícím kandidátem na náhradního tatínka (ačkoli v mém věku už jsou veškeří tatínci poněkud zbytečnou institucí) je rovněž Rakušan, Herr Erich. Žel, nic veselého jsem s ním nezažila. Sestra i já už žijeme hezkou řádku let mimo mateřskou domácnost a dokonce i mimo ono město.
Erich je velmi seriózní člověk, tudíž se oprávněně obávám, že legráckám s matčinými nápadníky je jednou provždy konec...
Ale že to byly hezké časy!