Přidat odpověď

Ajko, u nás je podobný boj. Už měl několik fází.
1. Já dokonalá (uklizeno těsně před jejím příchodem) a otrávená. Matka spokojená, pouze vytýkající drobné nedostatky (zrcadlo v koupelně s pár cákanci a nelesknoucí se dřez a spotřebiče apod.). Tato fáze byla velmi krátká.
2. Já lajdák a spokojená (provozní nepořádek). Matka na koni lítající po bytě a vítězně vykřikující u každé nesrovnalosti. Pucující a lítající s hadrem a jinými úklidovými prostředky. Taky krátká fáze.
3. Já lajdák a v preventivně útočněobranném postoji (na to mi nesahej, tohle tak chci, to je můj byt, u Tebe taky neuklízím). Matka lítostivá a vzdychající, že ona mi nemůže nic říct, že se u mě necítí dobře, že si jí nevážím. Občas plakala. Poměrně hodně dlouhá fáze.
4. Já lajdák a spokojená (opět provozní nepořádek). Matka spokojená. Občas mi nenápadně vydrhne troubu, bez varování a jakýchkoliv připomínek vyleští zdrcadlo. Něco opucuje. Ale už se bojí a vždy se omluví Asi mi nejvíc vadily ty kecy.
Zapomněla jsem říct, že jsem jí taky na oplátku párkrát něco u ní doma uklidila, přerovnala systém odpadových pytlíků, umyla nádobí se větší spotřebou vody, než je ona zvyklá (čvachtá to v dřezu). Omlouvám se za délku příspěvku, ale o boji se svou matkou o životní prostor a mé sebevědomí bych mohla vydat poměrně tlustou knihu.