Přidat odpověď

Mili, mám čerstvě 10letého Honzu a k tomu jsem učitelka
Honza je odmala negativista, na všem našel problém, nikdy nic nebylo dost prima, aby se z toho dalo radovat - nové boty byly neznámé=nebezpečné, pyžamo s trpaslíkem škrtilo, zip odporný, angličtina v MŠ nezáživná, domácí hračky nudné. Že ho nudí, nebaví, otravuje škola nám přišlo úplně normální, jeho otravovala i školka.
Druhý syn Tomík se raduje, že může jít do školky, že půjde do školy, že má nové příbory v kuchyňce, pyžamo s trpaslíkem, atd.
Proto Honzovi už vůbec nevysvětluju, proč musí do školy, na skauta, na šachový kroužek, jenom se to jeho "trápení" prohlubovalo a on se do něj nořil víc a víc. Pokud skučí, že musí do školy "musíš, protože je to tvoje povinnost", že musí do skauta "nemusíš, řekni vedoucímu, že už příště nepřijdeš". Jakékoliv dlouhé a vcítivé debaty nikdy nic nevyřešily, jen jsem se já trápila. Jeho odpovědi "nechci, nepůjdu, neudělám, ne" byly dle mě automaticky generované
S Tomíkem jsem o hodně ochotnější debatovat, když se mu něco nezdá, mívá k tomu většinou pádné důvody a je ochoten hledat kompromisní řešení.

Tak bych se ptala - dělal tohle tvůj syn i dřív? Pokud ano, vyčkávala bych, pokud ne, snažila bych se najít příčinu....změna chování vždycky nějako upříčinu má.