Přidat odpověď

Tak mě to tak zrovna napadlo, jak se vám pracuje?

Nastoupila jsem v řijnu a po počátečním nadšení už mi to leze na mozek. Jsme v obrovské místnosti, rozdělené chodbičkou a skříněma na dvě půlky, na vedlejší skupinu prakticky nevidíme a neslyšíme. Naše polovina je taková veselá kopa, 6+4+3 lidi, člověk ví, kde se co šustne, hodí hlášku do placu a jede se dál. Když jsme sem nastoupili, tak nějak jsme se zařídili podle těch, co tu byli - ztišené vyzvánění, telefonovat se chodí mimo, dle IT je zakázáno poslouchat rádio z netu. Bojujeme sice s topením a větráním, ale tak to asi všude... Nicméně, měsíc po nás nastoupily 3 holčiny, byly se školit, pak byli pryč my, tak to tak nějak uteklo, ale poslední měsíc mam pocit, ze vyletim z kuže ... Od rána kvákají - o dětech (co udělali, co ve škole, že jsou nemocné, co bylo na večeři), o rodičích, že jdou kupovat sedačku a kdesi cosi! Prostě ale pořád! Když jedna ráno příjde, její první starostí je, jestli ta druhá pustila rádio - a když jsem poprosila, jestli by ho mohly vypnout, ptž jsme čekali důležitý hovor a potřebovali ho pustit nahlas, tak že ho teda jako trochu ztiší, a dívaly se na mě jako na exota. Mobily jim tu vyzvánějí jak na lesy, ještě prostě mluví dost nahlas... Já nevím prostě, mám jim něco říct, poprosit je? Vždyt je to trapné... No holky víte, nemůžete se jít vykvákat do kuchyňky ke kafi?? Nechci moc dělat rozbroje, ale ještě chvíli a praskne mi hlava, vzdyt nejaka ta tolerance by tu byt mela, ne?