Přidat odpověď

Mně se spíš jedná o to, jestli s ním komunikovat zcela normálně, jako by se nic nestalo a vysvětlovat a vysvětlovat, nebo mu dát najevo i odtažitým způsobem mluvy, že se na něj zlobíme. Nutí nás to chovat se jako by nic, aby cítil přátelskou atmosféru a zase nechtěl zdrhnout...na druhou stranu mu pak nijak nedáváme najevo svou nevoli...připadá nám, že si pak musí myslet, že se zas tak nic hrozného nestalo, když se s ním všichni mluví slušně, bez emocí, jakoby nic.

Má se tedy rodič v takové situaci chovat trochu odtažitě, jakoby uraženě (nevím, jak to dobře vysvětlit) nebo má komunikovat zcela normálně, jako by se nic nestalo? Vždy jsem četla, že pro dítě je nejhorší trest, když s ním rodiče přestanout mluvit. Nemyslím přestat mluvit úplně, ale aby z tónu hlasu a způsobu komunikace poznal, že to, co provedl, není žádná legrace.