Přidat odpověď

Ahoj holky, před 3 měsíci jsem zakládala diskuzi s baby blues. Bohužel se to moc nezlepšilo. Mám pořád pocit, že jsem nikdy neměla mít dítě,že prostě neumím být mámou. Chci zpátky svůj život,závidím bezdětným lidem. Někdy si přeju abych se probudila a byla zas sama, aby tohle vše byl jen sen. Všichni dceru obdivují a říkají jaký mám štěstí...já na ně koukám jako by spadli z višně,já přeci vůbec šťastná nejsem!! V životě mi nebylo hůř, jako by mi někdo umřel (omlouvám se za to přirovnání, nevím jak to líp popsat) Na druhou stranu dcerku miluju (ta láska roste každým dnem), moc se o ni bojím (možná až nezdravě). Příjde mi, jako bych byla stále zaskočená tou velkou zodpovědností, jinak si to už nedokážu vysvětlit. Nikdy bych jí neublížila, žádný halucinace taky nemám a myšlenky na sebevraždu už vůbec ne. Tak co to je? Další dítě už nechci, úplně mě přejde chuť na sex při představě, že si tohle prožiju ještě jednou. Když jsem s dcerou tak na sobě nedám nic znát, směju se, hraju si s ní a ona je taky veselá. Až když jsem sama (třeba ve vaně)tak se sesypu. Manžel jen kouká co se to ze mě stalo, že takovou mě nezná, že jsem furt smutná, nešťastná, stěžuju si. Už mě chtěl několikrát někam poslat, ale já přece nemůžu trajdat někde po doktorech když mě malá potřebuje mít u sebe. Fakt se nechápu. Miluju ji nadevše a zároveň si přeju aby nebyla. Fuj, to jsem hnusná, až se za to nenávidím. Myslíte holky že opravdu mám někam zajít, že už to je na prášky? Nebo myslíte že to ještě přejde? Měly jste některá to samé? Ještě podotýkám, že dceru jsme chtěli, plánovali a stále kojím. Budu ráda za jakýkoliv příspěvek a omlouvám se, že jsem to popsala takhle " natvrdo". Trochu se mi ulevilo, bojím se o tom s někým mluvit, je to takový tabu téma.