Přidat názor k článku Příběh Jany a Petra

No, tak aniž bych se chtěla zastávat adoptivní rodiny, musím říci, že podobný postoj přijatých dětí zaznamenávám velmi často (včetně těch našich). To, co je pro nás láskyplné prostředí, je pro naše nedosycené děti pořád málo - jejich citová nádrž je děravá jak řešeto, můžete ji plnit pořád dokola, a stejně nemůžete dojít konce. Jak mě bolelo, když naše děti ve snaze získat nějaké výhody neváhaly naházet na nás všechnu špínu, která jim přišla na mysl! A je to tak dodnes - stačí trocha stresu, nová situace, a zase najedou do zažitých schémat, pálí mosty, svoje prohřešky hážou na ostatní, chovají se jako by bojovaly o život. Žádný vztah pro ně není dost silný, klidně kohokoliv potopí, jen aby získaly vlastní výhody.
Tyhle děti prostě mají jiný životní start a kdybyste se rozkrájeli, nemůžete vrátit zpět ty ukradené roky dětství. Celý život budou cítit křivdu, kterou na nich život spáchal.
Je mi to moc líto, Marie.
Já jsem taky odešla v dospělosti z domova jen s několika osobními věcmi, a nemám to svým rodičům za zlé. Ale já jsem nikdy neprožila to, co prožívají děti odmítnuté vlastními rodiči :-(