Přidat názor k článku Náš Honzíček

Musím říci, že mi při čtení tekly slzy, je to opravdu "silné" čtení. Když jsem čekala druhé dítě, tak v rámci UTZ našli nějaké cysty chloriální plexu (snad to píšu dobře), což jsou laicky řečeno cévy na mozku. Hrozně mně to vyděsilo, do toho jsem byla nad 35 let. Spustila se mašinérie, kdy jsem absolvovala další UTZ, UTZ srdíčka, pohovor na genetice a všichni začli, že musím jít na amnio, přeci nechci postižené dítě. Přišlo mi to absurdní...kdo by chtěl to je jasné...ale ta jistota, že když by se postižení ukázalo, tak je jasné, že přeci takové dítě nebudu chtít. Vrchol bylo, když mi jedna moje známá, když jsem jí řekla, že na amnio nepůjdu, že mi to přijde rizikový zákrok, tak řekla, že kdyby se pak narodil syn postižený (věděli jsme, že je to kluk), že ať ho nechám rovnou v porodnici, že se o něj postarají, ale ať si ho neberu domů, že je to pak papírování, když bych ho pak chtěla dát do ústavu. Co na to říci.Oba moji rodiče měli DMO, oba byli postižení, řekla bych dost, možná i proto mám zakořeněnou úctu k životu v jakékoliv formě, bolest a utrpení jsou součást života, jen je dnes "in" se "toho bolestivého" zbavit než se spíše snažit a učit je přijmout. Nemám v tom všem jasno, ale tak nějak cítím, že bych se bývala asi chtěla, pokud bych se ocitla, zachovat jako autorka, ale nevím, zda bych to zvládla, má můj obdiv!