Přidat názor k článku Jak jsme válčili s ADHD

Kdysi jsem absolvovala u paní doktorky Heyrovské kurz grafomotoriky - ne jako matka s dítětem, ale jako potenciální budoucí terapeutka. V té době jsem měla doma dva předškoláčky, z toho jednoho s lehkými obtížemi v grafomotorice, proto jsem zvažovala, že se kurzu u ní zúčastním jako matka s dítětem, abych si to zažila "na vlastní kůži". Nakonec k tomu nedošlo kvůli časové náročnosti a protože potíže syna byly opravdu lehčího charakteru. Co mě ale u doktorky Heyrovské překvapilo, bylo její obrovské sebevědomí a sebejistota v tvrzení, že pokud rodiče s dítětem cvičí tak, jak mají, tak se dítě výrazně zlepší. A pokud ne, tak to flákali. Také to, jak popisovala dojmy rodičů z rehabilitace - u těch, co vydrží, prý dochází ke zlepšení vzájemné komunikace s dětmi a prohloubení jejich vztahu a k pozitivnímu návyku společně stráveného času a spolupráce. Což o to, tento efekt to mít může, pokud je zachována zdravá míra a ta se při takovémto drilu zachovává těžko. Sama jsem zažila situaci, kdy jsem s dětmi hodně cvičila a trénovala různé věci, v podstatě po vyzvednutí ze školky byl čas naplněn různými "terapiemi", večeří a ukládacími rituály a našemu vztahu to rozhodně neprospělo. Dcera začala být vzdorovitá a dělala "naschvály", syn byl lítostivý a plačtivý. Když jsme v nápravách časově ubrali a víc se věnovali společnému hraní a "obyčejnému" povídání děti byly víc v pohodě a při cvičení pak angažovaněji a soustředěněji spolupracovaly a zlepšovaly se rychleji.