Přidat názor k článku Náš Honzíček

Ahoj Zeim,když mi bylo 40 a moje dvě starší děti se už pomalu rozhodly vyletět z hnízda zastesklo se mi po těch malinkých ručičkách kolem krku a tak jsme se rozhodli že si ještě na ,,stará kolena,,pořídíme miminko.Po měsíci snažení/navzdory mému věku/jsem byla těhotná-jupí.Ve 20 týdnu ale pan doktor zjistil že miminko má velký otok na šíji.Nebudu ti psát co jsem prožívala sama víš jaké to je a mně navíc bylo 40 a věděla jsem že mi v podstatě ujíždí vlak,testy potvrdily Edwars.syndrom a prognoza života stejná jako řekli tobě .Bojovala jsem 3 dny sama se sebou ,ale představa že se budu dívat jak mi umírá dětátko rozhodla a ve 24 týdnu jsem nastoupila do porodnice ,i po injekcích na vyvolávání porodu jsem rodila 2 dny a holčičku jsem porodila sama na toaletách na zemi,sestřičky nevěděly co se mnou uprostřed rodiček,tak mě nechaly bez dozoru bloumat po chodbách,držela jsem tu malinkou panenku asi jen 10 minut než mě našla sestřička.Je to už 7 let ale pořád to moc bolí.Pak už si jen pamatuji pana doktora jak mi řekl,ted si připadáte moc neštastná ale věřte mi pak by to bylo ještě horší.když jsem pak četla pitevní zprávu pochopila jsem že dětátko by se stejně porodu nedožilo,špatně bylo úplně všechno-.Pak uplynul rok a já byla zase těhotná ,bohužel jen 12 týdnů ,ale já jsem to ani pak nevzdala ,zkusila i umělé oplodnění které nevyšlo-pan doktor na klinice v Olomouci mi řekl,že mám už tak málo a tak nekvalitní vajíčka že už své biologické děti mít nebudu-a stal se zázrak měsíc po umělém oplodnění jsem znovu spontálně otěhotněla-dnes je mi 47 a mám 3,5 letého lumpíka který mi to všechno vynahrazuje ,tím chci říct všem maminkám nevzdávejte to stojí to za to.