Chdím se synem už nějaký čas k dr. Heyrovské. Potvrzuji, že je to žena, ze které vyzařuje velká autorita. Sice jsem ji několikrát viděla se smát, ale stejně dojem přísnosti zůstává.
Syn se jí bojí (i když mu nikdy nic zlého neudělala) a přiznávám, že i já mám ve styku s ní divné pocity. Je to silná osobnost, před ní si připadám hloupá, nevychovaná, neschopná... Ale přesto nemůžu říct proti paní doktorce špatné slovo. Nikdy neřekla, že jsem hloupá, nevychovaná, neschopná. Tohle je můj problém a ne její
. Chyba bude na mé straně.
Syn má za sebou 3měsíční procvičování sluchové percepce. Byl to pro rodinu celkem zápřah. Jedná se sice o 10 min každý den, ale stihnout se to musí do 17 hodiny. Bohužel já i manžel pracujeme cca hodinu cesty od bydliště, takže máme problém do 17 hod vůbec přijet domů. Navíc teď, když se lepší počasí, byl syn zvyklý se večer ještě projet na kole, dojít na hřiště za kamarády... Místo toho se nejdříve dohadujeme, že je nutné cvičit (občas kápne slza - nejdříve jeho a pak skoro i moje), cvičíme, tišíme jeho zoufalství... I on chodí navíc na fyzioterapii, což je další potřeba času.
Když jsem se Heyrovské snažila vysvětlit, že horší výsledky syna při testech jsou podle mě do určité míry možná zkreslené tím, že syn začal cvičení nenávidět, plně se již na něj nesoustředí..., že je to způsobené časovou náročností, že to jako rodina nezvládáme, byla jsem doktorkou okřiknuta. V tu chvíli mi to mrzelo, ale následně mi došlo, že má pravdu. Bez práce prostě nejsou koláče. Nemůžu čekat, že se syn jen tak zázračně sám od sebe zlepší. Cvičit se prostě musí a je na nás rodičích, abychom nějak synovi vysvětlili, že je to nutné.
Bohužel, u nás cvičení sluchové percepce moc úspěšné nebylo, jak konstatovala sama paní Heyrovská. Nevím, kde je problém. Cvičili jsme opravdu pravidelně a poctivě
.
Na podzim ještě začne synovi procvičování zrakové percepce. Doufám, že to vydržíme bez větších problémů (současně totiž začne chodit do první třídy) a hlavně - že mu to pomůže.