Přidat názor k článku Dětská mozková obrna je nemoc na celý život

tak to mi povídejte o těch spolužákách. Chodím o dvou fr. holích, mám postižené dolní končetiny. Původně jsem neměla chodit vůbec, ale já se nedala. Jako dítě jsem měla "štěstí" a mohla jsem navštěvovat klasickou ZŠ. Bylo to dobře, protože moje IQ bylo nadprůměr. Se spolužáky to z počátku nebylo až tak špatné. Nejvíce se to začalo hrotit právě kolem toho 11 - 12 roku. S klukama jsem si fakt užila. Hlášky na mou chůzy byli na denním pořádku. Schválně mi něco sebrali, jen abych za něma běhala a oni se měli čemu smát. Hodně mě to mrzelo,ale nejvíce mě zlomilo, když začali takové ty hodiny, že jsme měli vaření, pozemky atd. a začaly se mi stranit holky a nechtěli mě do skupiny a tak. V osmé třídě jsem odešla do ZŠ pro handicapované. Určitě synovi dodávejte více sebevědomí. Prostě děti jsou děti a s nimi je to těžké. Já i v těch letech jsem byla dost vyzrálá na to, že jsem si říkala, že začínají jít do puberty a že to musím ustát. Ale ty holky mě zlomili. Ale je to už hodně let a v té době nebyla integrace tolik běžná a tak to mohlo být i tím. Pevně doufám, že syn to všechno zvládne, ale pokud by se opravdu necítil dobře a byl už hodně psych. dole, nebraňte se myšlence školu opravdu změnit. Mě to moc pomohlo i na sebevědomí a teď problém s lidmi opravdu nemám nikde. A dokonce, i když to trvalo hodně let, jsem byla i na srazu s mou původní ZŠ a byla jsem mile překvapená, jak jsme si všichni rozuměli