Přidat názor k článku Jak se žije mladým vdovám a jejich dětem v Čechách - díl 1.

dobrý den. Skláním před vámi, jak jste statečná a silná. Obdivuji vaši sílu a energii i to, že vůbec jste našla sílu k napsání tohoto článku. Bez dechu jsem si přečetla všechny tři díly. Vím dobře o čem píšete. První muž mi zemřel po pěti letech manželství, doma dvě děti 3,5 a 4,5 let. Jenomže bylo to snad o to horší, že do ěpitálu jsem odvezla "zdravého" chlapa jen na vyšetření, bylo to v pátek a v úterý už mi řekli, že stav manžela se zhoršil a že to vypadá na nádor na mozku. Ještě ve středu s ním jel takový mladý pan doktor do Brna, prosil je ať tu operaci zkusí a oni odmítli. Prý by jim zůstal na stole. Ten den mi řekli - maximálně čtrnáct dnů. Nespletli se. Po desíti dnech zemřel. Pak následovalo to, co sama dobře bohužel znáte. Po pěti letech mně maminka donutila si najít partnera. Nechtěla jsem. S bídou jsem se z toho teprve dostávala a navíc jsem měla strach, že mně to potká zas. Zase se zamiluji, zvyknu si na něj a zase mi umře. Všichni mi říkali nebuď blbá, to ne a já poslechla. Potkala jsem člověka o kterém se dá říct, že to byl anděl. Před rokem mi zemřela maminka a já se s tím doteď nevypořádala. Už několik let jsme byli pořád spolu, protože jsme i společně pracovali a já se navíc od něj na krok nehla.Byla jsem a stále jsem na něm strašně závislá. V březnu začal chraptět, bolelo ho v krku, špatně jedl, chudnul, dostal dvakrát antibiotika a nic.17. dubna začal špatně dýchat, prosila jsem ho, ať jde do špitálu. Nechtěl.Že to tu sama nezvládnu, že nemůže. Nakonec šel v pátek ráno k obvodní lékařce, to bylo 23. dubna a vrátil se pro věci, že pro něj dojede sanitka, že musí do špitálu. Udělali mu trachektomii a dali ho na normální pokoj, kde ležel naprosto sám. Já když jsem tam dojela odpoledne, tak na mně vybafla doktorka tu příšernou diagnozu - rakovina hrtanu. Jenomže vůbec nemluvila o nějakém léčení prognoze, ničem, jen že je po operaci a musí se čekat na výsledky. Já byla v tu chvíli tak ochromená a to si taky vyčítám, že jsem vůbec nezareagovala proč je na pokoji sám, bez přístrojů, bez dohledu, nic. A to bylo naposledy, co jsem s ním mluvila normálně. Byl v pohodě, unavený, omámený po narkoze ale usměvavý. Jenže za chvilku usnul a já ho nechtěla budit, říkala jsem si, že lepší bude, když tu čerstvou ránu prospí, že v sobotu bude líp. Ráno mi volali a oznámili, že leží na ARU v umělém spánku. Dodnes nevím co se stalo. Oni samozřejmě tvrdí, že nemohl dýchat pravděpodobně, zavadiln o kanilu, snažili se mu ji nasadit, upadl do bezvědomí a došlo k zástavě srdce.Tak ho resuscitovali a dali do umělého spánku. Po třech dnech vysadili utlumující léky a za další tři dny to uzavřeli jako koma. Bohužel, jak píšete. Láska nezvítězila. 9. května zemřel. A mé srdce odešlo s ním. Sedím, brečím, mám před sebou parte a snažím se to aspoň pochopit. Zatím to nejde. Mám jen jedinou touhu - umřít. Skočit pod vlak, spolknout léky, cokoliv, ale zemřít.