Nemyslím si, že by orgasmus byl nezbytná biologická potřeba. Podle mě se bez sebeukájení dá docela dobře žít. Někdy to pravda není lehké, a když si na to člověk vypěstuje závislost, tak teprve ne, ale jde to.
Podle mě se ty dvě věci, které možná směšuju, nedají tak úplně oddělit. To co dělám a prožívám, mě nějak zpětně ovlivňuje. Masturbace nezůstane bez vlivu na prožívání partnerského sexu. Člověk se stává méně citlivým k tomu druhému, víc mu půjde o prosazování svého.
Sebeukájení může být takový první krůček, u kluků na to často naváže záliba v pornografii, u holek spíš až nezdravé fantazírování. To pak zase vede k sobeckému pohledu na vztahy, k tomu, že místo, aby na nich člověk trpělivě pracoval, bude hledat rychlejší a intenzivnější zábavu, nové povrchnější vztahy. To může vyústit v partnerské rozepře, nevěry, rozvody.
Nechci to zas tak dramatizovat, rozhodně netvrdím, že by sebeukájení bylo původcem všeho zla ve vztahu a že kdo masturbuje, určitě mu pak manželství nevydrží. Jen si prostě myslím, že to zdravým vztahům nepomáhá. Že tím, že se člověk naučí překonávat, do budoucna hodně získá.
Předchozí