Přidat názor k článku Mámo, táto, učitelko, čtěte mi!

Naší malé (dnes 3,5) pravidelně čteme od jejích 3 let. Každý večer krátkou pohádku a pak ještě společně shrneme, o čem to vlastně bylo. Dřív si většinou nepamatovala - spíše text neposlouchala, ale nyní to říká už docela dobře. Dokonce se nám vyplatilo, když jsme četli jednu knihu pohádek, tak ji pak přečíst ještě znovu.
Jinak bych tak nezatracovala ani tu televizi. Nemyslím, že děti neustále vyžadují jen obraz. Alespoň naše dcera, i když koukala brzy na Animáčka, tak stejně mi v jiném čase nosila knížky, tkeré jsme si společně četli. Dnes už z těch Krtečků vyrostla a tak čteme normální pohádky.
Já jako dítě měla v pokojíku rádio a neustále jsem pro změnu poslouchala rozhlasové hry. Přesně jsem měla vychytané časy a dost často hry nebyly pro děti moc vhodné, takže jsem poslouchala téměř vše bez jakékoli kontroly od rodičů. Brzy jsem slyšela např. Idiota, Otce Goriota, různé operety, ale dodnes si pamatuju na hrůzu, jakou jsem měla z rozhlasového předčítání knihy My děti ze stanice ZOO. I nyní z toho mám dost nepříjemný pocit - a to mi bude za pár měsíců 40. Na druhé straně mnoho z rozhlasových her mi pomáhalo i ve škole, kde jsem obsah mnoha knih znala narozdíl od spolužáků.