Přidat názor k článku Mámo, táto, učitelko, čtěte mi!

Dělali jsme to stejně. Ve 2 letech jsme si se synkem večer povídali, co jsme ten den zažili. Postupně přišla první čtená pohádka (s hodně obrázky) a ta frčela dobře půl roku. Teď (4 roky) čteme různé věci, často na pokračování a stále má rád, když čteme jemu už známé věci (takže třeba Medvídka Pú už jsme přečetli 3x celou knížku), a tuhle už dal i 3/4 hodinovou pohádku. Na poprvé to moc bavilo i mě - byla to taková magická ruská, ale když ji chtěl druhý den znovu, už to byla trochu řehole Bohužel trošku bitý je mladší syn, který těm pohádkám pro staršího nerozumí, takže jako by pro něj nebyly. Snažím se, že třeba napřed povyprávím mladšímu O veliké řepě (už pěkně ovládá, kdo si koho zavola na pomoc ), někdy s vyprávěním i pomůže starší, a pak je ta delší pohádka pro staršího. Ale ne vždy je na takovou dvojkombinaci elán :-(

Co teda nedělám, je test, zda si synek zapamatoval děj. Tak nějak sázím na intuici, že když zaujatě poslouchá, případně chce pohádku znovu, tak jí rozumí.

Mimochodem - těžce jsem pohořela s Němcovou. Chtěla jsem synkovi dodat trochu klasického vzdělání a přečetla jsem mu O 12 měsíčkách. On měl na konci velikou starost, co se stalo s tou zlou holkou v lese, jestli když tam zmrzla, se pak rozpustila. Úplně nabíral na brek, tak jsem musela dodatečně zmírnit konec a říct, že se zase rozpustila a pak už byla hodná. Protože to, že v pohádce někdo umřel, i když to byla záporná postava, bylo na něj moc drsné. (Draka rozsekaného na kousky v té ruské pohádce vzal kupodivu v pohodě )