Přidat názor k článku Cesta za šťastným úsměvem II

Čtu to tu, právě coby majitelka tohoto "postižení" rozsáhlejšího charakteru a nic to se mnou nedělá. Bude to asi tím, že už jsem otrlá a život mě ledacos naučil. Není to banální záležitost, ale zároveň - jsou mnohem horší věci.
Od malinka jsem prošla několika operacemi, rovnátka nosila snad pořád a s lékaři (tohoto oboru) se rozloučila až v dospělosti. Co by dítě jsem z toho i těžila - užívala jsem si jednodenního ulévání ze školy, když jsem musela na kontroly (zhruba jednou za tři měsíce), nebo semtam ulévání se v rámci nějakého pobytu v nemocnici. Nejhorší na tomto obličejovém postižení jsou reakce okolí. Jako malá jsem si často stěžovala rodičům, že ten nebo ta se mi posmívali, až jsem byla větší, došlo mi, že to rodičům ubližuje víc, než mě. A tak bych to shrnula - ač postižení nepříjemné, hůř to prožívají rodiče, dítko to bere, že to tak prostě je a rodiče si říkají, proč zrovna jejich dítě... Všem maminkám přeji hodně síly!
PS: V těhotenstvích jsem se také bála, aby to mé děti nezdědily, poprosila jsem svého gynekologa o podrobné genetické vyšetření (uzv) a moc mě potěšila jeho slova: "Ale paní, i když na něco přijdou, je vám jasné, že s tím nejde nic dělat, až po porodu?" - tím jako by mi řekl - "kvůli tomu se na potrat neposílá". Já bych nešla, nedokázala bych to, já jen chtěla vědět dopředu, abych se mohla na to připravit - psychicky a také informačně a domluvit se s lékaři předem. Naštěstí se děti narodily v pořádku.