Přidat názor k článku Své první dítě bych měla maximálně ve třiceti, i kdybych se měla hádat s tchýní o koupelnu

Ráda bych zareagovala na reakce.
Z některých názorů mi přijde, že se přispěvovatelky domnívají, že jsem měla všechn v životě doposavať v pohodě, ale to není pravda. I když uznávám, že oproti jiným se mám až moc dobře.
Tím, že rodiče stavěli dům, tak jsem byla tak trochu outsider, protože jsem většinou to, co ostatní, neměla, i když uznávám, že jsem toho měla dost. Vybočovala jsem z kolektivu tím, že jsem jako jediná měla staré sedřené lyže na lyžáku,i kdy uznávám, že je spousta rodin, kde jejich děti vůbec na ten lyžák nemůžou jet. Byla jsem však na výběrové škole, kde byly děti bohatších a být chudší mezi bohatšími je těžší.
Co se týče hledání živ. partnera, tam jsem to taky měla těžší, jak jedna maminka píše, že by mi přála si zajít na deset schůzek přes inzerát, něco podobného jsem prožila, měla jsem spoustu partnerů, kteří se ke mně nechovali dobře, byli vysmívační, vulgární apod.
Ten byt od rodičů jsem nemohla dostat ihned, muselo se počkat až skončí smlouva předchozí nájemnice. Já se ale chěla vdávat hned. Když jsem si spočetla můj plat a plat manžela, vyšlo mi, že nemůžeme do podnájmu - hodně špatně bychom se uživili a to jsme nechtěli. Sehnala jsem pak práci pro sebe, pro manžela a levné bydlení od zaměstnavatele (nevychloubám se). Po přestěhování byly nějaké ty takzvané trochu existenční potíže, manžel do původní práce nemohl dojíždět (moc daleko a malý plat), nemohl si najít práci, byla fin. krize a také pro špatnou kvalifikaci, byť je vysokoškolák.
Mám se v životě hodně dobře, ale nejsem úplně bez starostí, samozřejmě, že to tady nikdo netvrdí, ale přijde mi, že to tak trochu vyznívá.