Přidat názor k článku Své první dítě bych měla maximálně ve třiceti, i kdybych se měla hádat s tchýní o koupelnu

Tak jsem si přečetla článek a je fakt velice nepodařeně napsaný... pak jsem si přečetla reakce a musím zareagovat taky, protože autorku chápu v její "osamělosti".

Já sama jsem první dítě porodila ve 23 letech, otěhotněla jsem plánovaně po roce vztahu s manželem. Nicméně na pořízení dítěte jsme se domluvili už někdy po 2 měsících vztahu Mateřský pud jsem měla opravdu silný a manžel byl vlastně první chlap, který mi neutekl, když jsem řekla, že chci mít brzo děti :))) Neměli jsme (a nejspíš ani mít nebudeme) nikdy nic, ale bydlíme u mých rodičů a tak vlastně taky není co řešit. Do práce (špatně placené) jsem chodila dva roky, studovala jsem vysokou až na mateřské.

Vůbec mi není divné, že v kolektivu "maminek" jsem jedna z nejmladších (znám i mladší) a už jsem si za ty 4 roky doma zvykla, že moje současné kamarádky jsou o 6-10 let (i více) starší jak já. Většinou si už i ony zvykly a vzaly mě "do party". Já jsem ráda, že žiju v době, kdy mají ženy spoustu možností jak svůj život aktivně prožít a nejsou omezeny jen na společností jedinné uznávané činnosti jako jsou péče o děti, domácnost a manžela. Bohužel doba těchto "neomezených" možností přináší i svá negativa a tak častěji dochází k problémům při pokusech o založení rodiny, ale obávám se, že to není ani tak způsobeno věkem jako kvalitou života obecně. (pro vysvětlení: myslím, že jsou na rodičky ve vyšším věku kladeny zbytečně velké tlaky, které pak způsobují, že si ženy, nemohoucí otěhotnět potažmo těhotné s problémy, vyčítají, že si děti nepořídily už dřív, že by ty komplikace určitě neměly a to si myslím není úplně fér, protože problémy má i spousta mladých lidí a nikdo vám nezaručí, že by ti "starší" neměli problémy, kdyby byli "mladší" - tím zas ale nepopírám ideální biologický věk pro rodičovství)

Vrátím se ale ke komunitě maminek. Úmyslně říkám komunita, protože maminky vytváří komunity zde na internetu, vytváří je v mateřských centrech, na dětských hřištích... Porozením dítěte mi takříkajíc nezbylo nic jiného, než se pokusit do této komunity u nás na dědině zapadnout... Přátele, které jsem do té doby měla mezi svými vrstevníky, jsem chtě nechtě musela odložit na vedlejší kolej, nemyslím to zle, ale společných zájmů ubylo, respektive jsem neměla možnost se jim věnovat, a postupně přibývalo času tráveného s ostatními maminkami na hřišti. Začátky nebyly úplně jednoduché, ale jsem hodně komunikativní a tak jsem časem zapadla. ALE vzhledem k mému "mladistvému" vzhledu (ještě dnes potkávám lidi, kteří nechtějí věřit, že jsem skutečně matkou svých dětí) nemohu svůj věk nijak zastírat (a taky proč bych to dělala, já se za něj nestydím) a tak se mi občas stává, že mě kamarádky-maminky popíchnou nějakou poznámkou typu "no joo, ty seš ještě mladá" (což mě nerozhází, beru to sporotvně a ony to vědí ale nějak mi nedochází, proč bych se za 6 let měla cítit staře ) a nebo potkám lidi, kteří mě moc neznají a počastují mě nějakou rádobydobřemíněnou radou ohledně péče o děti (a to tedy v duchu rostu ikdyž navenek je povětšinou zvládnu taktně odpálit)

Co jsem tím ale chtěla říct? Že se mi kolikrát taky zdá (spíše zdálo), že jsem "sama". Že moji vrstevníci ještě děti nemají (nebo mají, ale minimálně) a že jsem vlastně okolnostmi donucena stýkat se s lidmi, se kterými bych si asi jindy neměla co říct... Ale je to hodně o pohledu na život jako takový, svoje mateřství beru jako obrovskou šanci poznat nové lidi, získat nové zkušenosti. Díky dětem a místní komunitě maminek jsem dostala možnost věnovat se novým věcem, které mě úžasně obohacují! No a děti v mladém věku? Těším se, že až vyrostou, tak si budu užívat života s nimi, že budu mít parťáky na vandrování českými kraji, že budeme banda a užijeme si to víc než jen sami ve dvou s manželem... Já osobně si nemyslím, že mi něco uteklo, utíká, či uteče, na mateřství jsem byla připravená a cítím, že to takto mělo být. Ale nikdy bych se neodvážila říct, že to takto platí pro všechny a ani pro mě ne pokud bych nepotkala muže svého života...

Autorčino zvolání ze svého osamocení plně chápu a děkuji, že jsem měla možnost se zamyslet a zavzpomínat na své "začátky", jen příště by to od ní chtělo více taktu Krásný sluníčkový den