Přidat názor k článku Amniocentéza - popis (ne)jednoho dne v jednom těhotenství

Nejkrásnější situace je když dopadne test na hraně a gynekolog řekne, že by s ohledem na můj aktuální zdravotní stav amniocentézu nedoporučil. Jela jsem na kliniku s tím, že pohovoříme a já se zase vrátím domů.
Co mě nejdřív zarazilo bylo, že "tatínku" říkali zcela automaticky mému tátovi, který mě tam doprovázel. Později mi došlo, že u vchodu dostal k podpisu také několi papírů, které byli nejspíš určeny otci dítěte.
Čekal mě pohovor podobný "vymývání mozku". Vyptávali se účelově, z komára dělali velblouda, vyděsili mě, že jsem v té chvíli musela mít tlak jak parní stroj (mimochodem, za tlak jsem dostala taky černý puntík).
Ve finále jsem vysvětlila svou situaci a myslela jsem, že každý pochopil, že na zákrok nejdu. Nepochopil. Vymyli mi hlavu ještě jednou. Na konci pohovoru už vypadala paní doktorka dost naštvaně, na odmítnutí nabídnuté péče nebyla evidentně moc zvyklá.
Ve finále jsem zkrátka s díkem odešla - netoužila jsem slyšet její monolog potřetí.
Jenže před klinikou jsem si vzpomněla, že jsem tam nechala těhotenský průkaz. Tak jsemm se vrátila a hleďme! V průkazce již bylo razítko s podpisem - výkon proveden!
Nastal další maraton - odstranit to nikdo nechtěl, každý mi jen ukazoval na sál.
Nakonec to teda škrtli, ale co myslíte? Tu paní doktorku jsem měla pořád před očima, o těch obrázkách, které mi ukazovala se mi i zdálo. Nakonec jsem tam zavolala a na tu amniocentézu šla. Padni komu padni. Dopadlo to dobře, ale rozhodovat už bych se znova nechtěla.
Zpětně mi to celé přišlo hodně divné. Ten tlak ze strany gynekologa, abych si nezahrávala zbytečně a další tlak ze strany genetiků - hrůza! Ale z jejich strany v tom cítím jakýsi kalkul, možná potřeba zvýšit množství pacientů a zákroků, zaběhnuté koleje, rutina...nevím.