Přidat názor k článku Své první dítě bych měla maximálně ve třiceti, i kdybych se měla hádat s tchýní o koupelnu

já vím, že jsi se už x-krát omluvila, ale přesto - z Tvého článku čiší trochu jájínkovství - JÁ to mám nějak a nechápu, JAK TO NĚKDO JINEJ MŮŽE MÍT JINAK, jak může nechtít přesně to, co já, to je divnej (ano, psala jsi tam, jestli jsi divná Ty nebo on, ale myslím, že ten podtext, že divné jsou ty druhé, z toho byl cítit dost jasně).

Zkus vzít jako základní premisu, že lidé jsou zkrátka různé

Před nějakými dvaceti, pětadvaceti lety by se řada lidí koukala skrz prsty na Tebe, že sis pořídila děti "až" ve čtyřiadvaceti. Proč tak pozdě? Chtěla jsi dělat kariéru? Nebo jsi nemohla sehnat ženicha? Proč tedy ještě ve dvaadvaceti nemáš dítě, když spolužačka Máňa už v tom věku má druhé? Co jsi dělala od osmnácti do čtyřiadvaceti, honila parádu, nebo kariéru? Proč sis nepořídila dítě hned, jak jsi nabyla plnoletosti, na co jsi proboha těch šest let čekala? (Možná se Ti to zdá teď divné, ale spousta jednodušších lidí tak opravdu uvažovala).

Zkus se na chvíli zamyslet, co by sis o takových otázkách a tazatelích pomyslela? Pro Tebe přece bylo (předpokládám) mít děti ve čtyřiadvaceti logickým vyústěním Tvého předchozího života a zkušeností. Asi bys nevlítla do jiného stavu v osmnácti jen proto, že se to tetce od vedle zdá vhodnější než čekat s tím do čtyřiadvaceti.

A zrovna tak se to s tím má dneska. Je spousta lidí, co se do těch třiceti i déle na děti prostě necítí, nemyslí na ně, a ti lidi normálně žijou a určitě není otázka "mít či nemít dítě" středobodem jejich života. Nemusí (ale samozřejmě může) v tom být nic takového, jako že by strašně chtěli a nemůžou (jako by tohle bylo jediné, co by ospravedlňovalo bezdětnost).

Prostě každý jsme jiný a své životní cesty i své rodinné plány řídíme podle sebe. Já třeba jsem měla děti až po třicítce, dřív jsem na to vůbec nemyslela a žila jsem si spokojeně podle svého (mimo jiné jsem si uskutečnila několik snů, které by s dětmi prostě realizovat nešly). Pak, když jsme se s manželem rozhodli, že mímo ano, podařilo se to na první pokus . A teď se věnuju dětem bez výčitek, že mi "kvůli nim" něco uteklo.

Nebylo v tom nic takového, že bychom "chtěli, ale nemohli". Je to pohodlnost? Asi ano, ale kde je psáno, že jsme všichni povinni strávit celý život činorodými aktivitami ?

A také mě zaujalo to, že máš sice okolo sebe maminky se stejně starými dětmi, ALE je jim okolo čtyřicítky. To je jako nějaká překážka, proč si spolu nerozumíte? Nevím, mám kamarády o deset let mladší i o dvacet let starší, ale věk jsme jaksi nikdy neřešili... neumím si představit, že bych řekla - mám kamarádku, ALE ona je o patnáct let starší?