Přidat názor k článku Své první dítě bych měla maximálně ve třiceti, i kdybych se měla hádat s tchýní o koupelnu

Tím, co jsi napsala, můžeš nejen naštvat, ale i zranit. Uvědomila sis to? Ne všechny ženy odkládají založení rodiny z důvodu kariéry. Když mě můj gynekolog před lety upozorňoval na tikající biologické hodiny, dost mě štval, protože mi připadalo, že si asi mám dát inzerát nebo napsat na čelo "hledá se vhodný inseminátor". Tehdy jsem mu jen říkala, že pokud nenajdu správnáho chlapa, tak holt zůstanu bez vlastních dětí (uvažovala jsem o pěstounské péči). Správný chlap pro mne mj.znamenalo, že bude ochotný a schopný nést se mnou to, že se starám o invalidní maminku a přijme i to, že budeme všichni sdílet jeden byt. Našli jsme se skoro ve 40letech (před tím jsme se už nějakou dobu znali) a ve40 jsme se vzali. Dnes je nám skoro 42, máme problém otěhotnět, ale stále jsme to úplně nevzdali, zároveň máme čerstvě podanou žádost o adopci. Poznámka o starých rodičích se mě osobně dotkla. To máme zůstat jen sami pro sebe, protože to někomu připadá nepatřičné? Podobné životní příběhy nejsou až tak vyjímečné. Ale souhlasím s tím, že když jsou podmínky, je lepší to neodkládat příliš. A asi je v tom odkládaní hodně často egocentrismus a pohodlnost. Ale ne vždy.