Přidat názor k článku Své první dítě bych měla maximálně ve třiceti, i kdybych se měla hádat s tchýní o koupelnu

Vdávala jsem se v 90. roce v 19 letech, tehdy se to tak i nosilo. O dítěti jsem nepomýšlela a můj muž to nechal čistě na mě. Chtěla jsem si "užít", bydlení jsme měli u rodičů zajištěné, pak se udělali jen malé přestavby. Když jsme přijeli ze svateb. cesty a moje máti uviděla vložky v mém kufru, tak se mně zeptala, jestli pomýžlíme na děti. Já řekla že ne, že si chceme rok, dva užívat. Ona na to, ať nejsme hloupí, že lidská těla když si na sebe zvyknou, pak často těžko dojde k oplození - mluvila z vl. zkušenosti, 1 samovol. potrat, a pak .... si mě museli adoptovat. Tak jsem dala na její slova, otěhotněla jsem na ten šup a s tímto zjištěním jsem jako mávnutím proutku byla nadšená maminka v očekávání, plná lásky k miminku v bříšku. .... když synovi byly 3 roky těžce jsem onemocněla a pa už žádné děti neměla a ani nebudou. Jsem přešťastná, že jsem tehdy dala na slova mamky a kluka měla. Úplně mně změnil pohled na svět, mohla jsem se díky němu rozvíjet a naučit mateřské lásce. Pak i nemoc se díky němu stala "stravitelnější" a hl. on byl velkým motorem, abych boj z nemocí nevzdala. Závěr? Mějte děti v uvážlivé věkové hranici, také znám třicetiletou, již rozvedenou, léčenou následně na psychiatrii, protože ani kariéra ji neuspokojovala - chtěla rodinu s dětmi, domeček, na zahrádce batolátka. Teď dům prodává a stěhuje se na byt, protože potenciální tatínky přelustrovala, zůstala nakonec zatím sama a dům ji asi děsí.