Přidat názor k článku Dcera měla šťastné dětství...

Jsem na tom podobně, trvalo mi řadu let, než jsem se vyrovnala se svým "šťastným" dětstvím a než jsem pochopila, že ta špatná jsem opravdu nebyla jen já. Než jsem uvěřila tomu, že i mně někdo mmůže milovat a dokonce se mnou chtít mít rodinu. Než se přestala mít noční můry, ve kterých naši hráli hlavní role a než jsem se přestala podvědomě krčit, když jsem slyšela svist prutu, pravítka atd. Teď se ze všech sil snažím neprovinit se na svých dětech stejně, jako se naši provinili na mně. Vím, že nejsem dokonalá máma, ale aspoň se snažím dát svým dětem to, co mně chybělo nejvíc: pocit, že je za všech okolností, dokonce i když příííšerně zlobí, miluju.