Přidat názor k článku Dcera měla šťastné dětství...

Když jsem chtěla na uměleckou školu, zeptal se mě otec (po všech možných jiných argumentech): "A to se tam chceš dostat přes postel?!" Ani neví, jak mě tím tehdy zranil, jak jsem se cítila ponížená. Co na tom, že později sháněl protekci. (Další hrůza, když jsem se to - už na škole dozvěděla... vpálil mi to při hádce. Ptala jsem se svého profesora a naštěstí mi řekl, že to není pravda, že jsem protekci neměla.) Tu školu jsem vystudovala, dnes se slušně živím, ale za současný život vděčím hlavně svojí terapeutce, která mě dlouhých 10 let dávala dohromady. Našim nebylo divné ani to, že mám stále pořezané ruce... sebepoškozování. Přitom - vpodstatě normální, "slušná" rodina. Ani nás rodiče nijak nebili, občas pohlavek a facka. Mně stačilo, když otec řekl: "Já ti ji fláknu..." a naschvál se rozmáchl. Kamarádky se mi smály, že sebou při rychlejším pohybu ruky cukám. Pokud jsem projevila jiný názor, byla jsem pitomá, a "holka, kdy už dostaneš rozum...?!" případně: "Co to zas mektáš za kraviny?"