Přidat názor k článku S kočárkem na nákup?

Jj, na únos Tadeáška si pamatuju. Mám syna stejně starého a prvorozeného a tak jsem tehdy s kočárem chodila úplně všude a to jsme bydleli na menším městě, kde každý věděl, že zrovna tento kočár je můj. Žádná jiná ho neměla. Syn měl vážná zdravotní omezení, co se konzumace mléka týká, mohl jen mléko zakysané - v té době Lakton a Relakton a kdyby ho někdo unesl s tím, že mu pak i dá Sunar, zabil by ho. Máma tehdy poznamenala, že bych si měla do kočáru dát lístek s tím, že syn nesmí to a to. Nikdy jsem ani jedno z dětí nenechala v kočáře bez toho, abych od nich byla byť jen na dva tři kroky. A nikdy jsem se nenechala vyhodit z obchodu. Několikrát se mi stalo, že prostě prodavačka kočár hlídala a já si zkoušela oblečení. Kočár byl u vchodu.
A u posledního dítěte mi snad už tolik nešly myšlenky na únos, jako na horlivé babky, které se derou ke kočáru, když slyší dítě plakat a hledají v něm dudlík, protože mu zákonitě musel vypadnout z pusinky, když pláče. Těch pohledů, když jsem zakřičela, aby daly ruce pryč, že malou kojím a dudlík nemá a nechce! :-D Kolikrát jsem doslova odháněla důchodky - chodívaly jsme s kamarádkami ven i dopoledne - od kočárů. Nevím, mě by nikdy nenapadlo sáhnout na mimí v kočárku, když pláče. Většinou se dívám, která maminka by to mohla být a křiknu do obchodu, že venku pláče dítě.
Je dvacet let po revoluci a jak je vidět i u nás ve městě, pořád ještě se najdou tací, kteří prostě kočár do obchodu nepustí.