Přidat názor k článku Výchova: svoboda musí mít hranice

jojo, nechcí prudit, ale "jednomatky" prostě některé finesy zvládnuté mít nemohou - jako že třeba starší dítě už něco ovládá, ale protože ho mladší napodobuje jako zrcadlo a pro něj to vhodné ještě není, a zákaz rovná se brutálnímu řevu (období vzdoru).... tak je jednodušší pro tu chvilku omezit toho staršího..... (visení někde, lezení do výšek, hra s ostřejšími či velmi drobnými předměty).... Pak jsem u jednomatek za "důru" která chudinku starší akorát otravuje - "tak jí to přeci dovol"... apod. (dcera si může tyhle činnosti dělat když je odděleně od bráchy - třeba když ten spí nebo jsme samy apod., je to dočasné). Nadruhou stranu brácha se od ní učí ať chci nebo ne, takže na svůj věk toho zvládne taky dost, čili často nastává situace opačná "ty mu toho tolik dovolíš".

Já teda psychologii viděla jen z rychlíku v 1 semestru, ale z toho co pozoruju kolem sebe, tak každá maminka je jiná a každé dítko má jinou povahu a taky ty rodinné "konstelace" (tatínci ano-ne, sourozenci, věkový odstup) prostě utvářejí ty mantinely samy o sobě.

Vychovávám své děti jak si myslím že je to nejlepší. Někdy mám pocit že se mi to i daří. Někdy si zase zoufám (obvykle když jedu k mým rodičům, kde je celé týdny tichoučko, klid, pohoda - a pak tam moje děti normálně chodí, mluví, někdy i popoběhnou a když mají publikum tak se bohužel i třeba rozcapují..... a v ten moment vypadám jako nejnemožnější vychovatelka pod sluncem....). Spoustě lidem připadám přísná na své děti, svým rodičům jako až příliš benevolentní.... Ti byli přísní jak vojenští důstojníci - a co, taky jsem někdy lhala, podváděla, ztrácela cenné věci, flákala školu, v pubertě to se mnou třískalo odezdi ke zdi.... přidělala jsem jim tím nejednu vrásku. Dneska normálně žiju. Sestra byla úplně jiná, hodná a tichá leč tvrdohlavá a jdoucí si za svým.... taky dnes vcelku spořádaně žije..... Věřím že se to povede i mým dětem, že přežijí i navzdory mé výchově