No já to mám v tomhle taky problematické.Mladší syn je autista,takže kolem něj pořád skáču a snadno by člověk zklouzl k tomu,že si řekne"jo,holka je samostatná,nepotřebuje mě tolik",ale já se snažím touhle cestou nejít.Hodně spolu mluvíme,troufám si říct,že ke mě má důvěru,jednou za čas si vyhradím dobu,kterou trávíme jen spolu-nákupy oblečení,kino,atd.Teď ji bude patnáct a zatím to klape.Netvrdím,že nemůže šlápnout vedle,ale snad díky důvěře,kterou jsme si vybudovaly,bych měla šanci ji pomoct.