Přidat názor k článku Klidně si sednu s knížkou, i když je doma nepořádek

Ještě mě k té bouřlivé diskusi napadlo:
To, jaký bude vztah rodičů a dětí v dospělosti neurčuje primárně vývoj do tří let, ale především adolescence. V této vývojové fázi totiž člověk znovu přehodnocuje všechny předchozí stupně a zkušenosti z těchto období proto dospělý člověk čerpá na základě / prostřednictvím /prizmatem tohoto přehodnocení.
Vidím to tak, že pokud děcko chodilo do jeslí, mohlo to klidně dobře snášet, mohlo být veselé, jenže rodiče pak nezvládli budovat vztah v adolescenci, brali to systémem "už jsi velký/velká, musíš se umět postarat" a dítě zareagovalo stylem: "vaše starosti jsou na prvním místě, nejsem pro vás důležitý/důležitá, však je to vidět už na tom, že jste mě vrzli do jeslí" a tento postoj už zachová po zbytek života.
Takže ani "supermatky" by si to neměly moc malovat. Může se jim stát, že jejich adolescent jednou zaujme postoj "Objímáš mě jako chobotnice, nenecháš mě volně ani vydechnout, však je vidět, že jsem se do tří let nemohl/nemohla samostatně ani uprdnout" (pardon).
Tady na Rodině mám občas pocit, jako by rodiče do tří let dělali psí kusy - a pak najednou jako by byla výchova dětí hotová.
(Pokud by někdo chtěl studovat nejen malé dětičky a Matějíčka, adolescencí se u nás hodně zabývá Petr Macek)