Přidat odpověď

ahoj, já mám to stejně s dcerkou - 3 roky, manžela naprosto neuznává, taky myslím,ž e si to spíš dělá sám, třeba jde dát malé dobrou noc a ona ho vyhodí z pokoje a on prostě jde, neoponuje nic.. spíš o to míň se jí jakoby vnucuje a ona si potom všechno vyžaduje ode mně.. ikdyž je manžel doma a já bych byla ráda, kdyby se mi ulovilo třeba tím, že nemusím pokažrdé na záchod s ní jít já.

On ale manža dělá třeba to, že ji utěšuje - viz dnes ráno. Vzala jsem růžovou misku a dala do ní synovi snídani a ona mu hned začala nadávat - jako synovi, že to je její miska a já říkám není (protože opravdu není, je tam prostě 6 barev, mají to dohromady, co bafnu jako první, to bafnu, pokud si to zrovna nevybírají) a pak ho dokonce začala vyhazovat z pokoje. Tak jsem ji sprdla, že to je i jeho pokoj (prvně byl jeho, on se dělí s ní, nikoliv ona s ním :) a ona začala pofňukávat.. ne brečet.. prostě byla nazlobená.. a manžel to celé neviděl a hned šel.. co ty můj chudáčku.. co pak se ti stalo... no a ty děti to prostě vycítí.

Sousedka má dvě holky, s mladší to bylo totéž.. když měl něco udělat manžel, třeba ji obléct, tak malá spustila hysterák, radši se nechala od mámy zmlátit, jen aby jí oblékla máma. Dnes je jejich holkám 9 a 6 a jsou v pohodě.
Myslím, že to má něco společného s tím, že děti do dvou let tíhnou k matce a potom od dvou cca do šesti ke stejnému pohlaví - tzn - máš holky, tíhnou víc k tobě a taky, dkyž jsou děti převážně s tebou, vidí autoritu víc v tobě, kor jestli taťka je jen blbnoucí.
Naše malá se chodí za tátou vyblbnout, pomazlit, ale jak jde do tuhého poslechne a dělá co říkám já.