Přidat názor k článku Kyberšikana bolí stejně jako každá jiná

Ve školství jsem se nějaký čas vyskytovala, ale už tam nejsem. Já tam dělala práci, kterou nikdo dělat nechtěl. Nejdřív jsem dojížděla do dětského domova, 25 km, ale náklady na dojíždění byly vysoké, znamenalo to mít neustále pojízdné vlastní auto, platit benzín, opravy, povinné ručení atd., což se z mého platu nedalo, to by mi toho na živobytí moc nezbylo a nejen prací živ je člověk.
Pak jsem pracovala v pomocné škole (pro děti na hranici vzdělavatelnosti, co nezvládly ani učivo školy zvláštní). Tam se člověk může snažit, jak chce, a pořád to není vidět. Když se dítko dva roky snaží rozeznat písmena a + m a ještě po dvou letech rozdíl nevidí, je to s celým vzděláním složité. Děcka sice absolvují 8 let povinné školní docházky (oni ji mají kratší, naprosto nesmyslně. Kdyby mohli chodit v rámci nějaké přípravy na povolání do školy aspoň do 20 let, tak by jejich vzdělání smysl mělo. Takhle jsou do 3 let po škole prakticky analfabeti a v drtivé většině končí v ústavech sociální péče. Pro ně by byly vhodné chráněné dílny a chráněné bydlení, ale těch moc není). Já to měla na dobu určitou a tak jsem si před jejím uplynutím našla práci jinde. Do školství jsem se vrátit chtěla, ale ve školství jsou platy podle délky praxe a práce mimo školství se započítává polovinou, takže bych byla těžce bita na platu. Takže mne to dneska už nijak nevzrušuje, prostě dělám něco jiného.