Přidat názor k článku Montessori školička: Přemisťování fazolí lžicí

A jinak, já si k zvnitřnění představy o Montessori pedagogice přečetla tři její knihy, a čím víc jsem četla tím víc mě fascinovalo, jak pečlivě, systematicky a hluboce o tom, jak funguje dětský svět přemýšlela a uměla s ním pracovat. Byla po staletích první, kdo si uvědomil, že dítě má obrovskou snahu se naučit, jak svět funguje, jaké jsou jeho zákonitosti a pravidla, a že když je dostane k osahání, v jednoduché formě nezatížené balastem (zkoumá jednu konkrétní vlastnost, třeba barvu, a tudíž by nemělo být rozptylováno růzností tvarů, například, to se přidí později), naučí se to lépe a rychleji než kdyby mu to někdo vysvětloval a ukazoval. Všímala si třeba toho, jak dítě dokáže do zblbnutí nějakou činnost opakovat, než je uspokojeno v tom, že jí porozumělo a osvojilo si jí. Jejím cílem bylo vytvořit takové prostředí pro dítě, aby techto svých vrozených postupů pro zkoumání světa maximálně využilo, aby nenechalo nějaký smysl spát jen proto, že v období, kdy dochází k jeho rozvoji, nemá dost podnětů.

Velmi mi to zapadlo třeba k jedné zajímavé přednášce o tom, jak a kdy se domorodci v pralese učí poznávat stopy/pachy/získávat cit pro to, že "něco je jinak" a při zkoumání ohoto zjistili, že existuje vývojové období, kdy se to zafixovává nejsníze; když se prošvihne, sice se to taky naučí, ale nikdy to už nepůjde tak hladce a "samo". Podobné je to třeba s jazykem (bilingvní děti vs ti, co se učí jazyk v dospělosti). Tohle jsou další kamínky do mozaiky.