Přidat názor k článku Jak se dá zvládnout tolik bolesti?

To je problém - lidé utíkají, když nevědí, jak, co...
Např. jedna moje dobrá známá, nar. v 50. letech, hrozně hodná paní... měla problém s těl. postiženými, kteří začli po revoluci bydlet na stejném sídlišti. Problém tedy tkvěl v tom, že by jim strašně ráda pomohla - s čímkoli, moc je obdivuje, ale neví, jak s nimi - zda není blbé, když se na ně dívá, nebo když se na ně nedívá... PRotože nemá zkušenost jak, tak se tomu spíše vyhýbá.
Já se na ně dívám stejně jako na ostatní lidi na ulici - nečumákuju, ale dívám se okolo a když mě někdo nebo něco zaujme, pohled trvá něco déle... Dívám se zálibně třeba na starostlivou maminku se zdravým dítětem... Proč ne na starostlivého tatínka na vozíku.... Ne nadměrně, oni to poznají, když se člověk na ně usmějě
Ale mě potkalo to štěstí, že nejen že jsem mladší, ale taky jsem na přelomu dětství a puberty s lidmi s podtižením přišla do styku, mám zkušenosti, které mi nikdo nevezme, a spousta z nich je úúúplně normální, je s nimi sranda a ty vyhýbavé pohledy jim dobře nedělají.
Chci říct, že spousta lidí podobně prchá před bolestí, smutkem, ztrátou, smrtí, ostatně i z tak pozitivní záležuitosti jako je porod udělali hrozné mystery... Ale to jsou běžné součásti života, které se jen komunisti snažili zavřít za zdi - všechny ty velmi nemocné a umírající, domovy důchodců v okrajích měst, odkud se nikam pořádně nedostanou.... Všechny ty velké zavřené ústavy... Pak se není co divit, že lidé "neví, co s tím".
Kolik lidí si dnes není schopno nechat vyvrtat běžný kaz bez umrtvující injekce, kolik lidí je tak zbabělých, že svého věrného psa, kterýho mají od štěňátka a prožili s ním krásných 15 let není schopno doprovodit, když je to s ním špatné a nechají ho uspat... Na veterinu s ním pošlou někoho jiného.... Kolik lidí není schopno navštěvovat umírající příbuzné nebo pečovat o velmi nemocné/umírající (pra)rodiče... Velmi mnoho lidí se tomu vyhýbá, přitom je to obohacující zkušenost. Patří to k životu. A potud je to přirozené.
Smutné je, když umírá dítě, někdo mladý ap., ale toto také vždy bylo, jen lidé se k tomu stavěli jinak... Ta odvrácená ztrata to činí ještě horším - a právě těm nemocným - a velice obdobně těm, kteří jsou tím stiženi na duši.
Absence empatiie, s někým soucítit, prožít jeho příběh, nabídnout mu pomoc - už jen to, že ví, že může přijít, zavolat, zeptat se znamená často TOLIK.... Většina toho ani nikdy nevyužije (mě teda velmi potěší, když ano), ale to, že tu možnost mají, že tu je někdo, komu mohou zavolat, napsat, že v tom nejsou tak zcela sama jim dává sílu... přímo zázračnou.