jak už jsem v diskusi četla. A to kupodivu i ti, kteří u porodu být chtěli, měli za sebou přípravu, viděli vše na dvd atp.
Nemám nic proti otci u porodu - mám pouze svůj názor
Sama patřím mezi ty, kteří chtějí "umírat" sami. Někteří potřebují v bolestech, těžkých hodinkách - porodech, při horečce atd. neustálou přítomnost někoho blízkého - je to uklidňující, je to jistota, je to nesmírně silné pouto...
Také chápu jako důvod pobytu otce na porodním sále prostou KONTROLU - máme poblíž porodnici, kde jsou tatínkové nuceni být přítomni u porodů svých drahých víceméně jen proto, aby byli svědci, kdyby se ZASE (jako už mnohokrát) něco stalo a medicinmani něco zvorali...
Nicméně, jak už každý ví, znamená dítě (i vymodlené) VŽDY krizi, větší či menší, dřív či později.
Porodem to začíná, dočasnou impotencí, nevěrou, popř. rozpadem rodiny to končí (jistěže jde o extrémy, nikoli o pravidlo).
Člověk nikdy neví, co se chlapovi v té hlavě odehrává, a kdy si celý obraz z porodního sálu vybaví.
Oni to hoši neberou jako šílenou romantiku a kouzlo zrození - nejsou pod hormonální narkózou. Oni daleko víc vnímají, jak u toho ta ženská vypadá, všechno na ně podvědomě působí.
Zatímco dáma se svíjí v agónii a nakonec je nejšťastnější na světě, může se u otce dítěte nastartovat podivný pocit, že je něco špatně, protože kromě nesmírné úlevy nic jiného necítí a je zmatený.
Mechanicky fotí, natáčí, nechává se fotit, poslouchá radostné žvatlání své drahé, poslouchá křik či vrnění zmačkaného, mokrého stvoření a vůbec netuší, kde vzaly sestřičky tu jistitu, že je uzlíček "celý tatínek."
Zkrátka - je mnoho okolností, které chlapa spolehlivě uvedou do krize, s níž se musí vyrovnat, a to i bez přítomnosti u porodu.
Problém je, že člověk nikdy nemůže zjistit, jestli porod rodiče sblíží nebo rozdělí.
Druhý problém je, nakolik si rodiče přiznají, že je porod nijak nesblížil, popř. je rozdělil či odcizil, byť jen na krátkou dobu...
Takže bych radila přítomnost otce u porodu fakt pečlivě zvažovat...