Znám ale i holky, které by si moc přály, aby jejich partner byl u porodu taky, slyší, jak to bylo skvělé od ostatních holek a mrzí je to, závidí, jenže taky není in přiznat "ten můj tam nechce, ale já bych si to přála, takže tvrdí, že vlastně ony ani nechtějí, aby on tam byl a pak někde v koutku přiznají, že jim to je líto, ale nemůžou to po pertnerovi chtít. Takže to celé okolí bere jako že jo, tak v poho, přitom se ony trápí.
Já jsem partnera u porodu chtěla, on se bál, ani nechtěl, ale prosila jsem ho (netlačila, to pak opravdu nemá cenu, ale musela jsem dát najevo, že mi na tom opravdu záleží) a nakonec to byl jeden z našich nejhezčích okamžiků, dodnes všem kamarádům vypráví, jak malej vypadal když se narodil a jaké je porod psycho
machruje, ale je na to takový hrdý, že mě to hřeje. Takže myslím, že jednak člověk nikdy neví, jaké je to mítnebo nemít partnera u porodu, dokud to nezažije (v ideálním případě jednou tak, pak tak a u třetího dítěte už člověk ví, že :-D ) a zase je dobré naslouchat i ženám, které chtějí mít u porodu partnera a jemu se nechce - musí se posoudit na kolik kdo co chce a udělat to podle toho, ne říct, otec u porodu má nebo nemá být!