Přidat názor k článku Jak se žije mladým vdovám a jejich dětem v Čechách - díl 4.

Ale holky, myslíte že to kdy bylo jinak? Já zažila komunismus a to bylo némlich jedno a to samý. Řečí hromada, pořád jsme budovali komunismus a bojovali proti kapitalismu a nějak nám utíkalo, že lidi, co žijou TEĎ, mají taky své potřeby. Na přidělení státního bytu se čekalo taky 20 let, teda nemuseli čekat vojáci, policajti a některé profese, třeba lékaři mívali byt služební obecní. Ostatní se načekali... Kdo čekat nechtěl, sehnal někde parcelu, každý víkend se navlíknul do montérek, plivnul do dlaní a začal stavět. Musel si ale nějak sehnat materiál, ten nebyl. Takže jednou sehnal cihly (ty byly, když šel na víkend dělat brigádu do cihelny), podruhé cement, písek si dojel vlastnoručně nakopat do pískovny, obkladačky - sehnal metr červených, metr hnědých a dva metry bílých, víc nebylo, a pak seděl doma a vymýšlel, jak to má spasovat, aby to aspoň nějak vypadalo. Když si k tomu připočítáte, že zelenina byla, jen když jste si ji napěstovali na zahrádce a hezky oblečené dítě jste měli, jen když máma našila a napletla, protože občas nebyly pro kluky povinné červené trenýrky na tělocvik (máma je třeba bráchovi šila, ještě mu tam našila po stranách bílé lampasy a brácha byl na hřišti za hvězdu), máte to celé. Tohle přece můžete dělat i dneska, tak na co si stěžujete? Nebo vám někdo brání ve dne makat v práci a po odpolednách, večerech, nocích a víkendech na baráku, na šití a pletení pro rodinu nebo na zahrádce? Zeptejte se rodičů, jak to bylo. A to patřím ke generaci, která už naštěstí nezažila válku, to nebylo vůbec nic, protože byl lístkový systém.