Přidat odpověď

náš pětileťák štěňata neboxuje, plyšáky starostlivě chová, ale jinak - pokud se někde něco urve nebo rozbije, je za tím on. kvalitu hraček prověří nevídaně, slabé místo brzy povolí. přitom hrát si dovede i jemně, není žádné motovidlo. tříletou sestru, která ho štípe a vříská na něj tak, že by to vytočilo i nedoslýchavého, občas majzne, ale ne plnou silou. na hlavu na trampolíně nikomu neskočil, ale například mu nedokážu vysvětlit, že do babičky nebo do mě nemůže zezadu s rozběhem narážet. vysvětlení nefunguje, jen se tomu řehtá, a mlátit ho nechci, i když se leckdy musím dost držet. oni ti chlapečci jsou prostě o dost jiní než holčičky, silní, překypující energií a (pardon) pitomí. jediné, na co reagoval změnou chování bylo, když jsem dala najevo, že mě to dost bolelo a že mě tím hodně naštval. jestli je ten kluk normální nevím, ale obávám se, že tohle se od velké části malých kluků dá čekat a je třeba to předvídat, nikoli však tolerovat.