Přidat názor k článku Jak jsme se rozhodli (ne)vzít si hypotéku

Xantipo, naprostý souhlas - taky jsme jezdili po vesnicích shánět nějaký pozemek, či zbor, ale když jsme pak viděli kolegy v práci jak dělají celé rodině jenom taxikáře a jejich odrostlejší děti koukají vypadnout někam do města, tak jsme byli nešťastní... No nakonec jsme měli obrovské štěstí na pozemek v Brně v okrajové části, která je jak vesnice a neměnili bychom už nikdy za nic (i když jsme si s pozemkem, který byl od neplatičů - samé malé exekuce na katastru, které zamlčeli apod., i stavbou docela užili). Co se ušetří na pozemku dál od města, to se podle mně zase v dlouhodobějším horizontu zaplatí na autách (často je potřeba pro oba dospěláky, když má každý např. práci jinde, nebo jinak časově a to nemluvím o dospívajících dětech, známí pořizovali i pro ně, aby nemuseli furt taxikařit). No ale jak říkám, my měli štěstí, jinak by to asi byla finančně utopie :-(.
Každopádně ale můj náhled na věc je, že raději tu hypotéku, aby jsme domek se zahrádkou užili v klidu už s malými dětmi a ne to dodělat konečně až už to budou holomci a stejně budou pomalu odlítat z hnízda do školy apod. Nemluvě o tom, že za deset let už aby se pomalu zase nějaké další věci spravovaly, vyměnovaly apod., vlastně to pak nikdy neskončí. A není to o tom, že bychom nebyli ochotni šetřit a počkat si, jak to někdo píše níže, my jsme něco našetřili, ale na celý domek, to bychom se načekali, ceny by 3x narostly a to nemluvím o tom, kdo ví, co bude s penězi za 10-15 let ? A tu koupelnu potřebuji nejvíc, když je mimčo, přeci ne ? Prostě podle mně se v provizoriu dá zvládat bydlet a při tom něco stavět spíš s většími dětmi, než miminky, zvlášť když je víc malých dětí... Mno, ale možná jsem prostě pohodlná, co já vím. Na druhou stranu taky trneme, aby si manžel práci udržel, hypotéka je prostě břemeno.