Přidat názor k článku Jak jsme se rozhodli (ne)vzít si hypotéku

Xantipo, Lenko, Červánku, díky!! Už jsem si začala myslet, že tu jsem jediná rebelka, které se představa popsaná v článku nezdá. Překvapila mě ta záplava souznějících reakcí, ze které by člověk usoudil, že takhle chce žít většina národa.

Když čtu mezi řádky... Žena 2 roky zavřená s malým dítětem na 36m2, zcela bez podpory manžela, navíc topení v kamnech a ohřívání vody (ani nevím, co brutar je). Manžel v práci od nevidím do nevidím, takže v podstatě propásl batolecí věk svých dětí. Do toho "tvrdé odříkání", to si radši ani nepředstavuju, co znamená. Nekonečné opravy baráku, kde se vzhledem k té ceně muselo šetřit naprosto na všem a všechno si pár musel dělat svépomocí. Věnování dětem znamená chodit s nimi na dřevo. Sousedé žádní, kultura žádná, všude je nutné jezdit autem, a to starým Wartburgem, o jehož bezpečnosti nebude pochyb.

Já obdivuju pana Jana, že je spokojen, je to dar, když někdo potřebuje ke štěstí takhle málo. Ale šokuje mě, že se to zdá být snem i většiny populace zde na rodince.