Přidat názor k článku Hledání odpovědnosti za potíže s kázní

Školství má i další problémy. Po r. 1989 jsme začali zodpovědnost za výuku přehazovat na rodinu, protože oni přece mají zodpovědnost za svoje děti. Místo spolupráce školy a rodiny jsme nastavili kolbiště, ve kterém jedni přehazovali odpovědnost na druhého. Školy v rámci jakési pseudodemokratizece přestaly zajišťovat služby, které do té doby zajišťovaly a které mnohla rodičům usnadnily život. Ať už to byla tolikrát diskutovaná a mnohokrát odsuzovaná prohlídka u školního lékaře nebo zubaře, ale i další. Mnoho rodičů třeba pracuje do pozdních odpoledních hodin. Mne ve školství neskutečně štvalo, že jsem jako vychovatelka plnila jakési (někdy nesmyslné) školní výchovné plány, které musely být dosti pestré. Já jsem - až vcelku nesportovec - ale preferovala, aby byly děti denně venku, tam se dosytosti vyběhaly a vysportovaly, protože sezení si užily dost ve škole a nemusí v tom pokračovat ještě ve školní družině. A co mne teda štvalo naprosto neskutečně, že jsme jako vychovatelky školní družiny měly PŘÍSNÝ ZÁKAZ psát s dětmi školní úkoly. Výsledkem bylo to, že mnoho dětí bylo ve družině do 17.00, ve družině opět seděly, protože malovaly draky nebo modelovaly jablíčka a hruštičky. Doma se rodina sešla někdy v 17.30, máma honem chystala večeři a přitom zjistila, že dítě nebylo ani minutu venku a navíc ještě nemá napsané školní úkoly. Já jsem osobně propagovala model, kdy školní družina měla být pro děti místem relaxace. Děti by v ní měly být pokud možno hodně venku, i kdyby si měly hrát jen na babu nebo na honěnou. A měly by si z ní přinést napsané úkoly, zvláště pokud v ní byly dlouho. Protože rodiče s dětmi prostě už ty úkoly s dětmi doma často nestíhali.