Přidat názor k článku Odstraňme tabu smrti miminek z našich nemocnic!

Vím, že nelze srovnávat nesrovnatelné...každá máme svůj příběh -přidám i ten svůj - v r.2003 jsem přestala ve 25. týdnu svého prvního,do té doby absolutně bezproblémového těhotenství cítit pohyby- můj gynekolog mě po vyšetření na UTZ s kamennou tváří odeslal rovnou do Thomayerovy nemocnice- přijali mě a druhý den mi začli vyvolávat porod pro "nečekané úmrtí plodu" Rodila-nerodila jsem v bolestech celý den, na úplně běžném -ač nadstandardním samostatném pokoji- ovšem na chodbě, kde jsem ještě 2 dny poté slyšela pláč čerstvě narozených miminek..Ležela jsem tam celý den více méně sama, v době návštěvních hodin v přítomnosti rodiny, později pak občas přicházela sestra nebo lékař, neustále do mě cosi cpali a nepříjemně komentovali mou "výdrž" , neboť mi léky vyvolávající porod vůbec nezabíraly...pamatuji si jen bolest, prázdnotu, v nočních hodinách jsem na tomto běžném pokoji porodila svého chlapečka, jak jsem se později dozvěděla z propouštěcí zprávy- měl celých 980g a nenašla se žádná genetická vada, v podstatě dodnes nevím, proč se to stalo, nikdo mi nebyl schopen nic vysvětlit, prý to bylo mezi nebem a zemí..Nikdy jsem ho neviděla..hned poté mě odvezli na operační sál na "vyčištění" Na pokoji jsem byla tak omámená a vysílená, než jsem otevřela oči, odnesli ho patrně také v nějakém igelitu..V dalších letech se mi podařilo porodit 2 další krásné zdravé děti, přesto mám dodnes slzy na krajíčku, když si vzpomenu, že jsem nespatřila své první dítě..