Přidat názor k článku Odstraňme tabu smrti miminek z našich nemocnic!

vlad. - není to jen u lékařů a sestrer v akutních oborech.
Po 2 letech na onkologii jsem zčásti pochopila (ale neomluvila) jednání některých mých kolegyň s (většinou umírajícími) pacienty.

Ano, těžko odhadovat, jak by se mnou práce s umírajícími zamávala třeba po 10 letech, ale po těch dvou jsem měla stále svou tvář, s pacienty jsem mluvila, sedávala u nich, mazala jim záda, mazala s nimi po nocích karty...
Nedalo mi vůbec žádnou práci být milá - jen jsem se cca každého čtvrt roku na den sesypala
O dva roky starší kolegyně se k pacientům chovala při dobré náladě bodře a familiérně, normálně však arogantně a přezíravě.
Ostatním kolegyním bylo mezi 45 a 60 lety, a až na dvě výjimky byly chladné, profesionální, ale neudělaly ani pohyb navíc, natož, aby se s pacošema bavily...
Ty dvě výjimky byly andělé, kterým jsem v dobrém slova smyslu záviděla jejich povahu a schopnosti - byly to sestřičky od Pánaboha talentované.
Stejně tak byly báječné i dvě naše "kuchyňky" obě tam desetiletí šůrovaly nádobí, krmily pacienty, dost se nadřely, ale zůstal jim smysl pro humor, optimismus a schopnost komunikovat a vyjít s každým...

Tímto dlouhatánským příspěvkem chci říct, že chápu odtržení se od emocí, chápu i alkoholismus mnohých mudrů, chápu a omlouvám.
Ale NIKDY nepochopím a neomluvím chování řeznického psa (omluva psovi), necitelnost, aroganci, pohrdání vlivem psychiky na lidské zdraví, rigiditu a zabedněnost...