Nic proti dělníkům
,ale syndrom vyhoření se opravdu týká pomáhajících profesí,to znamená toho,kdo pracuje s lidmi.Ve zkratce to znamená,že jeho očekávání se nesetkávají s výsledkem.Když to vztáhnu na svou profesi v sociálních službách,pokud budu pracovat se 100% pracovním nasazením a snažit se s klienty něco udělat,budu určitě frustrovaná z toho,že vzhledem k jejich postižení se mi to nedaří a tam může dojít k syndromu vyhoření.Nezpochybňuju,že dělníka jeho práce nemusí bavit,ale tam to není o syndromu vyhoření.