Přidat názor k článku Jak jsem rodila do vody venku pod širým nebem

Já mám pořád pocit, že ta debata je nějak špatně. Řešit, jestli je pisatelka zodpovědná nebo ne, je dle mého úplně nesmyslné. Jsme přece ženy, matky. Samy víme nejlíp, když je s našim dítětem něco v nepořádku...a mnohé máme zkušenosti s tím, že to víme často dřív a líp a třeba i přes tvrzení lékařů, že je dítě v pořádku a dle lékařských vyšetření bez jakýchkoli obtíží. Pokud není žena naprosto nepříčetná, hloupá nebo psychopatka, tak jí jde o zdraví a bezpečí dítěte. Všem nám o to jde. Tak, jako některé víme, že nemůžeme rodit v porodnici, tak jiné zase víme, že nemůžeme rodit doma. Každá z nás má jedinečný životní příběh a ví, co potřebuje ona a její porod. A ta, která to neví, tak ví, že se má spolehnout na někoho, kdo to bude vědět .

A při porodu je úplně jedno, kolik toho víme o komplikacích a možných následcích. Všechny umíme rodit, jen jsme se zapomněly spoléhat na svá těla. Naše těla to ví, umí rodit, mají paměť všech žen, které tu byly před námi a které nás porodily a naše matky...babičky... Ženy uměly rodit ještě před tím, než přišli muži v bílých pláštích a začali se křivě dívat na ty nevzdělané porodní báby...

Tím nechci říct, že nehrozí žádné komplikace. Chci tím říct, že žena, která je v souladu se svým tělem, tak cítí, že komplikace budou a pomoc vyhledá...nebo cítí, že porodí a nechá si třeba vydrbat vanu na zahradě...