Přidat názor k článku Jak jsem rodila do vody venku pod širým nebem

Eilatt - tohle taky nechápu. Nevím, z jakých dob je zvyk odělovat matky od dětí, pokud mají podstoupit nepříjemný či bolestivý zákrok, ale vykopnout se nechá každá druhá, protože "se to tak dělá" a přes dveře pak poslouchá zoufalý řev dítěte.

Se synem lítám po doktorech 2 roky.
Nikdy jsem se odbýt nenechala a v 90% případů jsem o to musela víc či méně bojovat.
Při odběrech krve, v jeho 10 měsících, mi bylo řečeno, že jim tam matky omdlívaj a mám jít za dveře.
Bylo to u neurologa, kde se kluk mění z andělského sluníčka v zoufalý uzlíček nervů (jinak snáší doktory celkem slušně).
Tehdy jsem musela trvat na svém - má bývalá profese zr. sestry mi nepomohla, neb prý nejsem v tomto případě zravotník, ale matka.

Na magnetické rezonanci byli všichni vlídní a milí, ale to, že trvám na tom, že budu se synem až do jeho limbu, v nich vyvolalo shovívavé úsměvy - nicméně nervali mi ho z náručí, nechali mě v klidu očesat ode všech šperků atp. a nechali mě být s chlapečkem, doku neusnul.
Opět ty kydy o tom, že to matky špatně snášejí...

Nechápu. Fakt nechápu.
Když dítě jakkoli trpí, mělo by být odděleno od mámy, aby z toho neměla trauma?