Přidat názor k článku Jak jsem rodila do vody venku pod širým nebem

Eleno, děkuju. Je to krásné. Krásný porod, krásně popsaný a krásná odvaha svůj velice osobní příběh a vůbec postoj k životu takto otevřeně zveřejnit a ustát všelijaké reakce. Za krásné považuju i to, že jsi k tomu všemu dozrála v již tak "mladém" věku.

Já jsem své první dítě rodila doma s PA, druhé (o dva roky později) opět plánovaně doma a tentokrát neplánovaně bez PA - porod byl natolik překvapivě hladký a rychlý, že PA nestihla přijet. A byla jsem moc ráda, že jsem právě narozené děťátko mohla chytit do svých rukou - bylo to pro mě nádherné, posvátné. A také jsem neměla pochyby, obavy, strach... VĚDĚLA jsem (protože velmi silně cítila), že je vše v pořádku - je to však něco natolik intenzivního, intimního a nesdělitelného, že o tom neumím (a snad ani nechci) s druhými diskutovat. Alespoň ne anonymně, detaily svých "porodních příběhů" svěřuji jen nemnohým, z očí do očí...

O to víc si vážím toho, že některé ženy (Ty patříš mezi ně) mají tolik síly, že se o své hluboce osobní zážitky snaží podělit veřejněji, což já (zatím?) nedokážu. Čtení podobných příběhů, jako je ten Tvůj, mi vždy hlavně během těhotenství (ale i mimo něj) přinášelo hodně energie a radosti.

Takže, na rozdíl od většiny příspěvků do diskuse (poctivě jsem ji celou přečetla a popřemýšlela o ní...), já Ti ještě jednou opravdu děkuji.