Já nevím, jak ti odpovědět, protože svět prostě vnímám jinak.
Svýma nálepkama se prostě už neřídím ani nad nimi nepřemýšlím většinou. Jednou za čas si vzpomenu, ponimrám se v tom, pobrečím si, no a a pak si uvědomím, že už je to daleko a teď je všechno jinak. Prostě je to pryč, takže mi fakt nějak uniká smysl proč by to mělo být tak tragické, že by se tím někdo měl užírat celoživotně. A pokud to dělá, tak je to, podle mě, jeho chyba.